Mario Andretti slaví 70!

Pan Univerzál, nebo Všeuměl, tak by se dal charakterizovat Mario Andretti. Za svou kariéru prošel nespočet sérií a svou kariéru také neskutečně protáhl až do svých 63 let, kdy se pokoušel o kvalifikaci na 500 mil v Indianapolisu. Ve všech sériích zanechal výraznou stopu a ani Formule 1 nebyla výjimkou.

Mario Gabriele Andretti se narodil 28. února 1940 v městečku Montona nedaleko Terstu. Tehdy se Montona nacházela v Itálii, ovšem po válce bylo území, kde se toto městečko nacházelo, přiděleno tehdejší Jugoslávii. Dnes jej najdete v Chorvatsku. Ale dost zeměpisu.

Mario měl spolu se svým dvojčetem Aldem, odmalička k motorismu kladný vztah. Už ve 13(!) letech usedl do formule Junior v Anconě. Výsledky sice nebyly nic moc, ale už bylo jasné, jakou cestou se bude Mario ubírat. Spolu se svým bratrem jezdil sledovat jako divák populární závod Mille Miglia a také Grand Prix na Monze. Ovšem v roce 1955 se rozhodl jeho otec opustit evropský kontinent a odstěhoval svou rodinu do USA, do města Nazareth.

Zde se toho mnoho nedělo, avšak Mario spolu s Aldem to brzy změnili. Po třech letech práce u benzinové pumpy, založili závodní tým Aldo a Mario Andretti. S deset let starým vozem závodili v sérii stock-cars, oběma se dařilo, ale přece jenom byl Mario tím lepším. Aldo to brzy pochopil, a stal se Mariovým manažerem. Mario na sebe upozorňoval svou touhou odjet toho co nejvíc. V jeden den stihl sedm závodů tří různých kategorií, a to i přesto, že mezi třemi byla vzdálenost přes sto kilometrů. Maria to však neodradilo a ze všech si odvezl zlaté věnce! Zatím si prošel dragstery a stock car, ale až těchto sedm vítězství v jeden den mu přineslo prvního většího sponzora, se kterým mohl začít kariéru ve formuli USAC (dnes Indycar). To se psal rok 1964. První sezona v této sérii byla spíše seznamovací, ovšem o rok později ji bezkonkurenčně vyhrál, ve svých pětadvaceti letech se stal nejmladším vítězem této série. V roce 1966 titul obhájil a v dalších dvou letech se stal vicemistrem.

V roce 1968 mu nabídne kokpit Colin Chapman na dva závody v Monze a ve Watkins Glenu. Jenže Mariova touha stihnout všechno je nyní proti němu. Do Evropy přiletěl na poslední chvíli a lékaři mu start v GP Itálie zakázali, jelikož jej považovali za příliš vyčerpaného. Mario tedy debutoval až ve Watkins Glenu. A byl to debut jako hrom! V kvalifikaci zaskočil všechny prvním místem, když překonal tehdejší esa F1. V závodě také držel krok, třináct kol kroužil za Stewartem, ale poté mu odešla spojka a ze závodu musel odstoupit. I přes tento úspěch však Formuli 1 považoval jen za zpestření. Více se soustředil na zámořské závody. V roce 1969 sice zkoušel Chapmanův pokus s typem 63 (čtyřkolka), ale ve čtyřech závodech, které absolvoval, se bodů opět nedočkal. Zato však zvítězil ve slavném závodě 500 mil v Indianapolis.

Tento úspěch mu zajistil podporu koncernu STP, který mu umožnil starty v týmu March. Bohužel se však opět jednalo jen neúplnou sezonu, neboť Mario v USA bojoval s Ferrari v mistrovství značek. V F1 stihl jen pět závodů. Přestože pendloval mezi Evropu a Amerikou, dokázal v F1 soupeřit s nejlepšími.  V Jižní Africe jej zastavila porucha, avšak v Jaramě poprvé v kariéře projíždí cílem, a to hned na třetím místě! I v dalších třech závodech sahá po bodech, ale jeho vůz mu pokaždé vypoví službu. Úspěchů dosáhl hlavně v zámoří s vozem Ferrari, kde vyhrál spolu s posádkou Vaccarella – Giunti dvanáctihodinovku v Sebringu. To mu zajistí na příští rok smlouvu s Ferrari jak ve sportovních vozech tak v F1.

Ferrari tedy do Jižní Afriky přivezlo tři vozy. Andretti startoval jako čtvrtý, po startu se sice propadl, ale brzy svou ztrátu dohnal, překonal Stewarta, Rodrigueze, Surteese i Regazzoniho, čímž se dostal na druhé místo za Hulmeho. Novozélanďan si však udržuje náskok, a tak to vypadá, že si v pohodě dojede pro vítězství. Ale čtyři kola před cílem jeho McLarenu praskne zavěšení a na první místo se tak dostává Mario Andretti, který v pohodě vítězí. Po deseti Grand Prix se tak Mario dočkává prvního vítězství v kariéře. V dalších dvou závodech jej vyřazuje technika, na náročném Nürburgringu mu patří čtvrté místo. V GP Kanady mu po problémech patří až třináctá příčka. I v roce 1972 pojede jen pět závodů v F1, neboť jeho hlavní prioritou je stále mistrovství světa značek.

Ferrari se však příliš nedaří, v F1 dokončí na bodech pouhé dva závody. V GP Jižní Afriky dojel čtvrtý a ve Watkins Glenu šestý. Vše si vynahradil v mistrovství světa značek, kde vyhrává dvanáctihodinovku v Sebringu, dvanáctihodinovku v Daytoně, šestihodinovku ve Watkins Glenu a 1000 km v Brands Hatch.

I přes tyto úspěchy se musí Mario s Ferrari rozloučit, protože Italové ruší smlouvu s Firestonem a přechází na Goodyeary. Mario, který má exkluzivní smlouvu právě s Firestonem, se vrací do formule USAC, přitom stíhá i mistrovství světa značek, tentokrát však s Alfou Romeo. V roce 1973 se do F1 nepodíval, avšak o rok později se o vstup do této kategorie pokusil milionář Parnelli Jones, a Mario na jeho nabídku kývne. V sezoně 1974 stihl tým Parnelli poslední dva závody. Chybělo málo a tým se mohl hned při debutu radovat z bodu, Mario dotáhl vůz na sedmém místě, těsně za šestým Hulmem. V GP USA startoval Mario jako třetí, bohužel předčasně odstartoval a byl diskvalifikován.

Rok 1975 byl prvním, kdy se Mario plně soustředil na F1, odjel celou sezonu a několik vybraných závodů v USA. Sezonu začal v Argentině, Mario však z této Grand Prix odjel bez bodu, v Brazílii dojel sedmý, v Jižní Africe opět pro poruchu nedojel. Ve Španělsku překvapivě vedl, avšak byl jedním z mnoha, kteří závod pro havárii nedokončili. V Monaku mu vůz shořel na troud, smůlu prolomil ve Švédsku, kde dojel čtvrtý. Jak se ukázalo později, byl to nejlepší výsledek pro tým Parnelli. V dalším závodě ve Francii přidal Mario další dva body za páté místo. To bylo za celou sezonu všechno. Pokud vůz nezastavila porucha, došlo mu palivo nebo Mario ve snaze stačit rychlejším soupeřům chyboval. Tým sužovaly finanční problémy, a tak nebylo divu, že tým nestihl úvod sezony 1976.

Mariovi však „zapůjčil“ monopost Colin Chapman. Mariovi se však v Brazílii nevedlo. Už v šestém kole havaroval. Na další závod už byl připraven vůz Parnelli, a tak se Mario vrátil. Ovšem jednalo se jen o dva starty, protože finanční pramen týmu vyschl. A nic nepomohlo šesté místo v Jižní Africe.

Američan byl nyní bez místa, avšak zavolal Colinu Chapmanovi, protože Lotus neměl stabilního druhého jezdce. A uspěl. Už v GP Španělska seděl Mario v černozlatém monopostu. První dva závody s Lotusem jej zastavila porucha. Ve Francii sice dojel pátý, ale hned v dalším závodě jej opět zradila technika. Na Nürburgringu se potýkal s nastavením vozu, a dojel až dvanáctý. Na Österreichringu dojel konečně opět na bodech a v Zandvoortu po delší době opět na stupních vítězů, když dojel do cíle na třetím místě. V Monze pro havárii nedokončil, ovšem v Kanadě se opět blýskl třetím místem. Ve Watkins Glenu selhalo jeho vozu zavěšení, a tak závod nedokončil. Nejlepší výkon v sezoně si Mario nechal na závěr. V deštivém Fuji, kde rozhodovalo o titulu mezi Laudou a Huntem, předvedl bezchybný výkon a zaslouženě zvítězil. Bylo to jeho druhé vítězství, na které čekal dlouhých pět let. Mario se i na příští roky upsal Lotusu a udělal dobře. V roce 1977 představil Chapman vůz 78, který byl velmi rychlý, avšak také velmi nespolehlivý. Právě nespolehlivost vozu zabránila Mariovi bojovat o titul.

Sezona začala závodem v Argentině. Mario startoval jako šestý, v závodě atakoval pódium, ale dvě kola před cílem, si poškodil kolo a jen taktak dopajdal do cíle na pátém místě. V Brazílii jej zastavila jedna z mnoha poruch, tentokráte to bylo zapalování. V tragické Grand Prix Jižní Afriky Mario kolidoval s Reutemannem, ale v domácí Grand Prix, v Long Beach, se mohl radovat z vítězství, když v samém závěru překonal Jodyho Schekctera. Dalšího triumfu dosáhl ve Španělsku, kde vyhrál kvalifikaci a závod ovládl stylem start-cíl. V Monaku se mu však nedařilo, z desáté startovní pozice se prokousal jen na páté místo. V Belgii si sice vyjel pole-position, ale krátce po startu nesmyslně najel do Johna Watsona a pro oba tak závod skončil předčasně. Ve Švédsku stál znovu na pole-position, celý závod vedl, avšak tři kola před cílem mu začalo docházet palivo, a tak musel zpomalit. Nakonec dojel až šestý. V GP Francie potřetí za sebou vybojoval pole-position. Start mu vůbec nevyšel a po celý závod soupeřil s vedoucím Johnem Watsonem, kterého udolal až v posledním kole závodu. Mario byl nyní v šampionátu druhý za Laudou, ztrácel na něj pouhý bod. Avšak po GP Francie přišla černá série Lotusu. V následujících čtyřech závodech zastavila Maria vždy porucha motoru a tím zmizela i šance na titul. Ani vítězství v Monze a druhé místo ve Watkins Glenu nezabránilo tomu, aby se mistrem světa stal Niki Lauda. V posledních dvou závodech si sice vždy Mario vybojoval pole-position, ale cíl ani jednou nespatřil. Sezona 1977 byla zatím Američanovou nejúspěšnější, přesto byl zklamán, nebýt poruch by zřejmě titul získal on, neboť Lauda se posledních dvou závodů neúčastnil. V šampionátu mu patřilo celkově třetí místo, když nasbíral 47 bodů.

Pro sezonu 1978 Mario dostal skvělý vůz. Typ 79 byl prvním wing-carem a i přes nespolehlivost dvojice Andretti Peterson konkurenci rozdrtila. Prvních pět závodů sice Mario absolvoval za volantem loňské „sedmdesátosmičky“, ale už v prvním závodě sezony ostatní naprosto zesměšnil, když vyhrál jak kvalifikaci, tak závod, a to stylem start-cíl. V následujícím závodu dojel čtvrtý, avšak v Kyalami až sedmý. Chuť si spravil v Long Beach, kde nestačil jen na Reutemanna. V Monaku se mu tradičně nedařilo a dojel až jedenáctý. V šampionátu byl druhý a ztrácel na překvapivého lídra šampionátu Depaillera pět bodů. Avšak v Belgii představil Lotus typ 79. Už v kvalifikaci Mario dominoval, vybojoval pole-position a i závod zcela jasně ovládl. Navíc mu kryl záda Ronnie Peterson, který dobrovolně dělal Andrettimu nosiče vody. Stejný výsledek zajistili piloti Lotusu i v dalším závodě, který se jel v Jaramě. Mario útočil na vítězství i v Anderstorpu, zde je však zradil motor. Ve Francii však znovu zvítězil, ale o v následujícím závodě musel opět odstoupit z prvního místa pro závadu na motoru. Na Hockenheimu se však opět radoval z vítězství. Na Österreichringu nezvládl na mokru vůz a havaroval hned v prvním kole, avšak v Zandvoortu opět zvítězil. V Monze si vyjel pole-position, avšak po havárii, která se stala osudná Ronnie Petersonovi, se start opakoval. Tento druhý start Mario nezvládl. Mladý Kanaďan Villeneuve předčasně odstartoval, Mario neudržel nervy na uzdě a také on odjel ze startovního roštu před rozsvícením zelených světel. Cílem sice Američan projel jako první, ovšem kvůli předčasnému startu dostal minutovou penalizaci, která jej odsunula na šesté místo. I přesto to stačilo. Po Philu Hillovi se stal Mario Andretti druhým Američanem, který získal mistrovský titul. Na oslavy však nedošlo, neboť druhý dne se světem rozletěla šokující zpráva o smrti Ronnie Petersona. V následujícím závodě si vyjel pole-position, avšak pro poruchu závod nedokončil. V posledním podniku sezony se mu vůbec nevedlo a dojel až desátý. Titul mu už však nikdo nemohl vzít. Někteří jej znevažují tím, že jej získal jen díky Petersonovi, ovšem kdo jej s podporou kolegy nezískal? V sezoně nasbíral 64 bodů, o třináct více než vicemistr Peterson….

Sezoně 1979 byla katastrofou. Nejen že Lotus dohnaly ostatní týmy, Chapman neměl za typ 79 náhradu. Typ 80 ještě nebyl připraven a navíc si Mario „nesedl“ se svým novým kolegou Carlosem Reutemannem. V Argentině dojel pátý, v Brazílii musel vyskočit z jedoucího monopostu, neboť vůz zachvátily plameny. Naštěstí se „výsadek“ obešel bez zranění. V Kyalami a v Long Beach dojel dvakrát čtvrtý. V Jaramě dostal k dispozici nový typ 80 a hned s ním vybojoval pódium, když dojel třetí. Bohužel to byl nejlepší výsledek za celou sezonu. Následovalo sedm závodů, které Mario vinou techniky nedokončil!  Navíc se Chapman vrátil k loňskému typu, který na konkurenci už nestačil. V Monze se Mario doplahočil ještě na pátém místě, ovšem v posledních dvou závodech opět cíl neviděl. V šampionátu mu patřila až desátá příčka s pouhými čtrnácti body.

Lotus se dostal navíc do finančních potíží, odešel od něj sponzor Martini, a tak tým v hodině dvanácté zachránil americký petrolejářský gigant Essex (jak se později ukázalo, zas taková spása to nebyla). Pro sezonu 1980, představil Chapman typ 81, od kterého si mnoho sliboval. Jenže tento vůz byl velmi pomalý a oba jezdci si s ním příliš nerozuměli. Sezona tak byla plná problémů. Mario smůlu neprotrhl ani ve své sté Grand Prix, kdy havaroval. Celkem desetkrát nespatřil Mario cíl, většinou vinou techniky. Dvakrát dojel sedmý a v posledním závodě sezony dokázal vydřít jeden jediný bod za šesté místo. Po skončení sezony z týmu odešel a kokpit Lotusu vyměnil za kokpit Alfy Romeo. Bohužel se jednalo o skok z bláta do louže.

Alfa se od svého návratu potýkala s rychlostí a spolehlivostí. Mario však začal slibně, když hned v prvním závodě sezony dojel na čtvrtém místě. To však netušil, že za celou sezonu už nebude bodovat!  Pokud dojel, byl sice vždy v první desítce, jenže na body měl vždy velkou ztrátu a nepomáhal mu v tom ani těžkopádný monopost. Není divu, že se s Alfou Romeo po skončení sezony rozloučil. A vlastně se rozloučil i s Formulí 1. Prohlásil, že na cestování už příliš starý a že se bude věnovat jen závodům v USA.

Ovšem poté, co Reutemann překvapivě ukončil kariéru po dvou závodech u Williamsu, nabídl Williams smlouvu na zbytek sezony právě Mariovi. Ten však odjel jen jeden závod, neboť už měl v Americe uzavřené smlouvy se sponzory. Závod nakonec pro poruchu nedokončil, avšak přesto se v F1 v tomto roce ještě ukázal. A to ve Ferrari, kterému se zranil Didier Pironi, a Mario dostal možnost odjet poslední dva závody, v Monze a v Las Vegas. V Monze všechny zaskočil pole-position a ani v závodě se neztratil, když dojel jako třetí! V Las Vegas bojoval o body, avšak vinou poruchy opustil trať a ze závodu odstoupil. To bylo také jeho poslední vystoupení v seriálu Formule 1.

Svou kariéru poté nasměroval do závodů Indycar, kde se mu velmi dařilo (titul v roce 1984), zkoušel se svým synem Michaelem (který to také dotáhl do F1) Le Mans, kde startoval celkem pětkrát, vítězství se zde však nedočkal. Nejlépe dojel na druhém místě v roce 1995, kdy Mariovi bylo už padesát pět let. V roce 2003, tedy o osm let později, se dokonce ještě pokoušel o start v 500 mil Inidianapolisu, avšak po havárii v kvalifikaci do něj nenastoupil…..