Zakladatel jezdeckého klanu se dnešním dnem přehoupl přes 70. rok života. Yvon DuHamel byl spolu se svým krajanem Mikem Duffem nejlepším kanadským závodníkem v období 60. a 70. let. Rodák z největšího města Montréal v provincii Quebec neměl v úmyslu zkoušet hokej a od mládí byl ve společnosti kol. Od dětství miloval jízdu na kole a už ve 13 letech provozoval malý obchod s jízdnými koly. V 15 letech si už koupil svoji první motorku - Triumph 500cc. Dál jej však bavila kola a přišel na chuť i závodům na sněžném skútru a svoji všestranost ještě utužoval v americké verzi ploché dráhy - dirt track.
Veškeré výlohy na závody si financoval sám, roky pracoval u svého bratra na čerpací stanici.
V 60. letech se přesunul do Spojených států. V Kanadě žádný takový závod jako Daytona 200 neměli a Yvonovi vadilo, že kvůli sněhu neměl moc příležitostí jezdit na kole po tamních cyklostezkách. Po pár letech, kdy závodil na Daytoně či na Laconia Classics v New Hampshire dostal v roce 1967 nabídku od týmu Fred Deeley Yamaha závodit na jejich Yamaze 250. V tom roce se poprvé setkal s evropskou a vlastně i světovou špičkou v kanadském Mosportu, kde se jel poprvé a naposledy závod Grand Prix. Yvon dojel ve třídě 250cc na 4. místě za vítězným Mikem Hailwoodem.
V dalších letech už dominoval na Daytoně 200 mil (vítěz v letech 1968 a 1969, kdy tady dosáhl v kvalifikaci jako první jezdec ve čtvrtlitrech rychlosti 150 mil za hodinu) a doma v Kanadě se těch závodů, kde nezískal vavřín, moc neobjevilo. Tam neměl moc konkurenci a to v různých kubaturách. V závodech dirt, kde na konci 60. let jel v Grand AMA National Championship, však neměl tak kvalitní stroje jako na silnici a usoudil, že definitivně přejde na asfalt.

V 70. letech přešel od Yamahy ke Kawasaki. V roce 1971 jej vytipovala Kawasaki, která hledala závodníka, který by zvládl novou obávanou tříválcovou Kawasaki, kterou nebylo snadné zkrotit a byl potřeba velký fyzický fond, aby si tento nebezpečný dvoutakt dal říct. DuHamel získával ohromnou sílu v pažích na závodech sněžných skútrů. Stal se továrním jezdcem a v Americe v letech 1971 - 1973 nebylo nikoho, kdo by s Kawasaki vyhrál víc závodů než on. Jeho nesporné kvality jej doporučovaly k nominaci na Transatlantic Trophy, která se stávala tradičním srovnávacím podnikem kvalit mezi britskou a americkou motocyklovou špičkou. A to byla také první příležitost pro Kanaďana jezdit na evropském kontinentu. Do výběru USA se nominoval v letech 1973 a 1974 a zvítězil ve dvou závodech.
V r. 1975 došlo na jeho druhý a poslední start v Grand Prix - v Assenu dojel na 5. místě na nové dvouválcové Kawasaki 250. Jeho zájem v polovině 70. let vzbuzovaly silnější motocykly a účastnil se několika závodů šampionátu Formula 750 (v letech 1974 - 1978) a dosáhl v nich jednoho vítězství (Assen 1975).

Yvon získal popularitu i ve Francii, kde v roce 1975 spolu s Jean-Francoisem Baldém získali pro Kawasaki 3. místo ve vytrvalostním závodě Bol d´Or. O 13 let později se do Francie na tento slavný závod vrátil a v roce 1988, kdy už mu chyběl rok do padesátky, závodil v posádce, kterou tvořil Yvon spolu se svými syny Mariem a Miguelem (výsledek se mi nepodařilo zjistit, ale byl to pozoruhodný zápis do motocyklové historie - otec & synové v jednom závodu). Miguel o 3 roky později na Bol d´Or zvítězil.

DuHamel pomalu končil kariéru a maximálně podporoval především talent Miguela. V roce 1999 byl uveden do motocyklové síně slávy. v roce 1970 byl vyhlášen nejlepším závodníkem organizace AMA na silnici. Vlastní svůj tým v závodech sněžných skútrů. Jezdí motocyklové veterány. Během kariéry si vysloužil přezdívku Super Frog (super žabák). Jeho číslo byla především sedmnáctka (datum narození), pokračuje v tom Miguel.

Yvonovi DuHamelovi k sedmdesátinám gratulujeme.

Video z testů motocyklu Kawasaki Z1 z Daytony 1973 s Yvonem DuHamelem v sedle:

http://www.youtube.com/watch?v=5S6m2W_L2WY

Zdroje:   bike70.com  ,   motorcyclemuseum.org                      Foto: archiv