9. dubna 1971 v Saint-Jean-sur-Richelieu v kanadském Québecu poprvé spatřil světlo světa Jacques Joseph Charles Villeneuve, syn legendárního závodníka Formule 1, Gillese Villeneuva. V Kanadě se sice narodil, vyrůstal ale spíše v Monaku se dvěma sestrami, Melanie a Jessicou (Jessičiným otcem ale nebyl Gilles Villeneuve).

Jacques, třebaže syn závodníka, neměl od začátku cestu k motorsportu dlážděnou mramorem a sypanou růžemi. Musel překonat nejednu překážku. A tou první, která mu stála v cestě, byla matematika.

V roce 1984 se třináctiletý Jacques chtěl vydat na stejnou dráhu, kterou jeho otec dva roky před tím v Zolderu tragicky opustil. Jeho matka Joann souhlasila, že ho nechá řídit motokáru, ovšem za podmínky, že si zlepší známky v jednom ze svých nejhorších předmětů, což byla už zmíněná matematika.
Na Villeneuvově příkladě by bylo možno vysvětlovat důležitost správné motivace, protože mladý Jacques svoje známky z matematiky briskně vylepšil. Musel si i tak ještě rok počkat, než si mohl vyzkoušet motokárovou trať v Imole.
Na majitele trati, Luigiho a Massima Burattiho, udělal dojem a po úspěchu ve stroji s objemem válců 100 ccm si mohl vyzkoušet 135 ccm a vůz Formule 4.

V další kariéře pomohl stejnojmenný strýc Jacquese Villeneuva, také závodník. V době, kdy se mladý Jacques Villeneuve trápil se známkami z matematiky, vyhrál jako první Kanaďan závod v americké formulové sérii CART (Road America, 1984). V letech 1981 a 1983 se marně pokoušel kvalifikovat do tří závodů Formule 1 (týmy Arrows a March). Slavil úspěchy ve  Formuli Atlantic, CART, Can-Am, přesto se mu dnes neřekne jinak než "Strýček Jacques", aby se nepletl se svým postupem doby poněkud známějším synovcem.

Strýc Jacques zapsal do závodní školy Jima Russela v Mont Tremblant, kde opět udělal dojem.
V roce 1988 byl v sedmnácti Villeneuve příliš mladý na to, aby dostal závodní licenci v Canadě nebo Itálii, ale s pomocí kanadské automobilové federace dostal licenci v Andoře.
Jeho první závod byl Alfa Cup, o rok později série Formule 3 bez markantních výsledků, v roce 1992 se přestěhoval do japonské série Formule 3, kde vyhrál tři závody a skončil na druhé celkové pozici.

Brzy dostal pozvání od Craiga Pollocka, aby se zůčastnil závodu Formula Atlantic v Trois Riviéres - Villeneuve si na svém rodném kontinentu dojel pro třetí místo a Pollock byl nadšen. Další rok Villeneuvovi zajistil závodní místo v severoamerické formuli Atlantic, kde v sezóně 1993 získal sedm pole-position a pět vítězství z patnácti závodů. Vloudilo se i pár chybiček a na titul to nestačilo - v celkovém hodnocení skončil třetí.

Craig Pollock se stal Villeneuvovým manažerem a je jím dodnes, poprvé se ale nesetkali ani v Japonsku, ani v Americe, ale ve Švýcarsku, na College Beausoleil ve Villars, kde vyučoval sport. S mladým Jacquesem Villeneuvem se sblížil přes jejich společnou velkou vášeň, kterou bylo - lyžování.

V roce 1994 už byl Villeneuve v sérii CART s týmem Forsythe-Green, a hned v první sezóně získal druhé místo v závodě 500 mil v Indianapolis a vyhrál závod na Road America, stejném okruhu, na kterém o deset let dříve zvítězil i jeho strýc.
V šampionátu by šestý a to mu zajistilo titul nováčka roku.
V následující sezóně se uvedl hned ze začátku skvěle vítězstvím na městském okruhu v Miami, zvítězíl v Indy 500 a získal dvě další vítězství. Na konci roku ho čekal titul šampióna série CART, která se hned následujícího roku rozdělila na dvě formulové série: CART (od roku 2002 Champ Car) a IRL (dnes pod názvem IndyCar, přestože IRL je stále zastřešující organizací).
Po dlouhých jedenácti letech oddělené existence a vzájemného boje o diváky se letos obě série znovu spojily, nebo lépe - týmy obou sérií se znovu sešly pod hlavičkou IndyCar.

Úspěch mladého Kanaďana se slavným jménem nezůstal nepovšimnut ve Formuli 1 a Villeneuve se v roce 1996 stěhoval zpátky do Evropy. Do svého vozu ho posadil Frank Williams a rozhodně nemusel litovat. Hned v první sezóně v dominantním voze skončil druhý za svým zkušeným týmovým kolegou Damonem Hillem, kterého stihl trochu potrápit. O titulu se rozhodovalo až v posledním závodě. Hill měl o devět bodů víc a nakonec závod vyhrál, zatímco Villeneuve musel odstoupit kvůli defektu zadního kola.
Za zmínku stojí i to, že hned ve svém prvním závodě v Austrálii vyhrál pole-position a umístil se na pódiu (a závod by zřejmě vyhrál, kdyby nemusel pustit týmového kolegu Damona Hilla před sebe). I tak se podobný výsledek v prvním závodě podařilo zopakovat teprve Lewisi Hamiltonovi v roce 2007.

V sezóně 1997 se už Damon Hill ve voze Williams neobjevil a Jacques Villeneuve se stal prvním jezdcem týmu. Po Hillovi do týmu přišel Heinz Harald Frentzen.
Stejně jako v sezóně 1996 se souboj o šampionát rozhodoval až v posledním závodě. Soupeřem ovšem nebyl nikdo jiný než tehdy dvojnásobný šampion Michael Schumacher. V posledním závodě sezóny v Jerezu potom došlo k incidentu, fanoušky obou s chutí probíranému a propíranému dodnes. Ve 48. kole Villeneuve předjížděl Schumachera v zatáčce Dry-Sac. Německý pilot najel do Villeneuvova vozu a poškodil mu bočnici. Villeneuve ovšem přesto závod dokončil na třetím místě, zato Michael Schumacher neměl po závodě k čemu si gratulovat. Nejdřív přišlo odstoupení v důsledku řečeného incidentu a posléze byl vyloučen i z celého šampionátu.

Na tomto místě by bylo hezké zmínit frázi o konci pohádky, ale jak už to bývá, život jde dál. Zatímco Schumacher si s Ferrari postupně dojel pro dalších pět titulů, Craig Pollock, a s ním Jacques Villeneuve se vydali za novým dobrodružstvím, které mělo název BAR.

V roce 1998 Craig Pollock koupil tým Tyrell a přesvědčil společnost British American Tobacco, aby poskytla finanční zázemí jeho snu stát se týmovým manažerem. Tým přejmenoval na British American Racing, čili BAR. Villeneuve se rázem ocitl v o pár řádů horším voze a přestože se dvakrát podíval na pódium (v Německu a Maďarsku), na vítězství to nebylo. A mělo být hůř...

V roce 2002 po několika neúspěšných sezónách nahradil Pollocka v čele týmu David Richards a nad Villeneuvem se začalo smrákat. V roce 2003 mu skončil kontrakt a v roce 2004 zůstal bez angažmá, dokud Flavio Briatore nehledal pro tým Renault náhradu za Jarna Trulliho. Villeneuve sice vedle budoucího šampióna Fernanda Alonsa mnoho nepředvedl a předchozí nucená přestávka jeho formě příliš neprospěla, na konci sezóny ale držel v ruce dvouletý kontrakt s Peterem Sauberem. Začátek sezóny 2005 opět nebyl slavný, ale na jejím konci už se s týmovým kolegou Felipem Massou mohl bez problémů měřit a v dobré formě byl i v další sezóně, ve které tým získala automobilka BMW.
V Maďarsku se ale místo něho na trati objevil třetí jezdec týmu, Robert Kubica, a Villeneuve už sezónu nedokončil.

Po ročním tichu se kanadský závodník objevil na čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans, a v několika závodech NASCAR a se závodní kariérou zatím končit nehodlá. Soutěživý duch Kanaďanovi rozhodně nechybí, stejně tak nechybí Craig Pollock po jeho boku. Oba se chtějí dostat do nejvyšší série NASCAR, ale zatím se jim nedaří.

V současnosti se účastní závodů Speedcar, která je inspirovaná americkými závody. Startoval o závodním víkendu Velké ceny Bahrajnu a zúčastní se i následujícího závodu v Dubaji. Chystá se také na svůj druhý start ve čtyřiadvacetihodinovce Le Mans. Na "důchod" se zatím rozhodně necítí.

Jacques Villeneuve dávno prokázal svoje závodnické kvality, skutečně nedostižný byl ale dlouho také v osobním životě. Dvakrát byl zasnoubený, poprvé s australskou zpěvačkou Dannii Minogue na konci devadesátých let a poté ještě s americkou baletkou Elly Greenovou, pokaždé ale svatbě unikl a "ulovila" ho teprve Pařížanka Johanna Martinezová, kterou si vzal 29. května 2006 ve Švýcarsku. 14. listopadu 2006 se jim narodil první syn, Jules, a 23. prosince 2007 druhý syn Jonas.

Kromě rodičovských povinností a závodění stihl ještě vydat hudební album Private Paradise (2007) a patří mu stylový bar a restaurace Newtown na Crescent Street v Montrealu.

Budete-li někdy poblíž, neváhejte zajít - můžete si dát třeba tatarák z lososa s případným názvem Kamikaze du Thon (ceny ovšem na internetu pro všechny případy neuvádí).