Michele Alboreto – Závodění je celý můj život

Nikdy se nestal mistrem světa, přesto se však mnohým mistrům vyrovnal svou bojovností. Byl posledním italským jezdcem, který bojoval o titul mistra na voze Ferrari. Ani po skončení kariéry v F1 závodit nepřestal. Zahynul při tom, co miloval. 25. dubna 2009 tomu bude už osm let, co motoristický svět postrádá Michele Alboreta.

Michele se narodil 23. prosince v roce 1956 v Miláně. Jeho otec byl Ital, matka však Libyjka, což mu zajišťovalo poněkud exotický vzhled. Byl velkým fanouškem Ronnie Petersona, a když se ještě coby divák chodil dívat na závody F1 do Monzy, vždy s sebou nesl velkou švédskou vlajku. Později už jako pilot používal přilbu nalakovanou stejně jako jeho idol, v kombinaci barev modrá a žlutá.

Už na tehdejší dobu začal se závoděním docela pozdě. Teprve v 21 letech usedl do kokpitu národní italské formule – Formula Italia. Okamžitě zde zaujal svým vítězstvím a dvěma druhými místy. Tyto výsledky mu umožnily startovat v posledním závodě formule 3 v mistrovství Itálie. Ani tady se neztratil a vybojoval skvělé čtvrté místo. Jeho talentu si všiml šéf týmu Euroracing a nabídl Michelemu závodní sedačku na rok 1979. Smlouva zahrnovala starty v mistrovství Itálie i Evropy.

Michele zde sbírá úspěchy, ovšem i karamboly. Brzy získává pověst kamikadze, jednou je za nesportovní jízdu vyloučen ze závodu, podruhé dodatečně diskvalifikován. Své o tom věděli i jeho krajané. Srazil se s de Cesarisem v Monaku, poté i s týmovým kolegou Ghinzanim v Zeltwegu. I přes tyto nehody si však udělal jméno svou bojovností, a po dvou učednických letech vytáhl v roce 1980 do boje o titul mistra Evropy v této formulové sérii. Jeho hlavním soupeřem byl Belgičan Thierry Boutsen, který v první půlce sezony naprosto dominoval a většina už Alboreta odepsala. Jenže italský bojovník ve druhé polovině Boutsenův náskok vymazal a nakonec v šampionátu zvítězil s náskokem šesti bodů. A jak měla pokračovat jeho kariéra dál? To nám řekne sám Michele: „Musím se za každou cenu dostat do F2. Šéf týmu San Remo, Alberto Colombo, by mě rád viděl v týmu, jenže to bych musel napřed sehnat nějakého prachatého sponzora“. Prachatého sponzora nenašel a do F2 se nikdy nedostal, ovšem toho nemuselo mrzet.

Zničehonic se totiž objevila nabídka od Kena Tyrrella. Snad poprvé a naposled nabídl Tyrrell smlouvu jezdci, aniž by jezdec musel mít sponzora, případně by si musel sedačku zaplatit sám. Alboreto nezaváhal a smlouvu na tři roky podepsal. Jeho kariéra pilota F1 začala 3. května v roce 1981 při GP San Marina na okruhu Imola.

Už v kvalifikaci překonal svého zkušenějšího týmového kolegu Eddie Cheevera, když zajel o půl sekundy lepší čas. V závodě se uvedl, stejně jako v začátcích v F3, kolizí. V 31. kole, při souboji o osmé místo, kolidoval s krajanem Gabbianim na Oselle. Pro Italy byl tento závod skličující, neboť o pár kol dříve se srazil Giacomelli s Cheeverem. Následovala GP Belgie a Michele se mohl radovat poprvé z dokončeného závodu. Bohužel v dalším závodě, který se jel v Monaku, opět havaroval. V dalších závodech ho trápila hlavně technika a nejlepším umístěním v závodě bylo deváté místo. Cheever dokázal vybojovat deset bodů, kdežto nováček ani jeden. Američan však po sezoně 1981 z Tyrrellu odešel, a Michele Alboreto se tak dostal na post jedničky. Jeho novým týmovým kolegou se stal Slim Borggud, bývalý bubeník skupiny ABBA. Ten však v týmu dlouho nezůstal. Po třech odjetých závodech jej Tyrrell z týmu vypoklonkoval, kvůli nevalným výsledkům. A oprávněně, zatímco Michele dokázal vybojovat dvě čtvrtá místa, Borggud nebodoval ani jednou. Švéda nahradil Brit Brian Henton, ale ani on si nevedl o mnoho lépe. Michele byl jediným bodujícím za tým Tyrrell v této sezoně. Už v následující GP San Marina, dokázal dojet třetí, což bylo jeho první pódium. Ovšem situaci měl hodně usnadněnou, když tento podnik bojkotovaly týmy věrné FISA a závodu se účastnilo pouze sedm týmů. Po tomto úspěchu se však Italovi lepila smůla na paty. V dalších šesti závodech nezískal ani jeden bod, hlavně kvůli nespolehlivé technice. Po tragédii v Zolderu, kdy zahynul Gilles Villeneuve, se začalo hovořit o tom, že Alboreto přestoupil do Ferrari. Tyto spekulace zesílily poté, kdy se těžce zranil druhý pilot Ferrari Didier Pironi ve volném tréninku v Německu. Avšak Ken Tyrrell trval na dodržení tříleté smlouvy, a tak se přestup, pokud se ovšem opravdu o nějakém jednalo, neuskutečnil. Na bodovaná místa se Michele v této sezoně podíval ještě třikrát, ve Francii dojel šestý v Německu čtvrtý. Ve dvou dalších závodech nebodoval, ale v posledním závodě sezony, v Las Vegas na něj čekal zatím největší úspěch.

Už v kvalifikaci se postaral o překvapení, když dokázal zajet třetí čas, nestačil jen na přeplňované Renaulty Prosta a Arnouxe. Ostatní týmy s turby (Brabham, Ferrari, Toleman) zůstaly až za ním. Po startu udávaly tempo oba Renaulty, ale už ve 20. kole odpadl Arnoux, a když začal mít v závěru závodu potíže Prost se svým vozem, na první místo se posunul právě Michele. Ten už před sebe do cíle nikoho nepustil a zvítězil s téměř půl minutovým náskokem. V závodě také zajel nejrychlejší kolo. Pro Micheleho to bylo první vítězství a pro stáj Tyrrell vítězství po čtyřech letech. Ani po tomto bezchybném výkonu však nechtěl Tyrrell dát Michelemu svolení k odchodu, i když sám Michele později přiznal, že nikdy nechtěl odejít z týmu, dokud mu nevyprší smlouva.

Další sezonu začal tým Tyrrell s novým sponzorem, společností Benetton. Co však bylo důležitější, Tyrrell jako jeden z mála stále nepřezbrojil na přeplňované motory, což už byl v tomto roce obrovský handicap, navíc jezdci dostali k dispozici pouze loňský vůz, se kterým odjeli prakticky celou sezonu, a až v posledních pěti závodech byl k dispozici nový vůz 012 designéra Maurice Phillipa. Kolegou Alboreta se stal Američan Danny Sullivan, a i přesto že bodoval jen jednou, vydržel v týmu celou sezonu. Nicméně ani Michelemu se nedařilo tak jako vloni. Prvních šest závodů nezískal ani bod, pak však přišlo nečekané vítězství v Detroitu. V kvalifikaci skončil šestý, jako druhý nejlepší bez turba. Hned po startu zůstal viset na roštu třetí Tambay na Ferrari, v 5. kole odpadl de Angelis. Mezitím se před Micheleho dostal Rosberg a patřila mu tak čtvrtá příčka. Ne však nadlouho, neboť ve 29. kole musel Rosberg do boxů, pro pneumatiky, a o dvě kola později odpadl Arnoux. Michele byl na druhém místě, ale na Piquetův Brabham-BMW jeho vůz nestačil.  Do cíle závodu zbývalo už jen deset kol, když začal mít Piquet problémy. Alboreto toho využil, smazal ztrátu, Piqueta předjel a v posledních kolech si hlídal sedmivteřinový náskok na Rosberga. V cíli se radoval z druhého vítězství v kariéře. Toto vítězství bylo posledním vítězstvím pro stáj Tyrrell a také pro motor Cosworth DFV, který týmy používaly už v roce 1967. Ale zpátky k Michele Alboretovi. Tomu po sezoně 1983 končila smlouva s Tyrrellem, a byl horkým favoritem na místo u Ferrari. Enzo se dostal pod tlak FIATU, který požadoval italského jezdce. Commendatore málokdy a málokomu ustupoval, ale v Alboretovi viděl velmi schopného jezdce, a proto mu nabídl smlouvu, kterou Michele s radostí podepsal.

Rok 1984 však mnoho radosti Michelemu nepřinesl. Nový vůz Ferrari 126C4 trpěl nespolehlivostí a ze šestnácti závodů viděl Michele cíl pouze sedmkrát. Pokud však dojel, bylo to vždy na bodech.  V první polovině šampionátu bodoval jen dvakrát, ve Spa zvítězil v kvalifikaci i v závodě, v Monaku dojel šestý. Pak ho dvakrát vyřadil motor a havárie, v Británii dojel pátý. V Německu se o slovo opět přihlásila technika, v Rakousku byl třetí, v Holandsku ho opět vyřadil motor. Až poslední tři závody se podařilo vyřešit problémy se spolehlivostí a Michele získal dvě druhá, a jedno čtvrté místo, což mu zajistilo čtvrté místo v šampionátu jezdců s 30,5 bodem.  Byl lepší než jeho týmový kolega Arnoux, který skončil celkově šestý s 27 body. Tým Ferrari skončil na druhém místě v Poháru konstruktérů, ovšem s obrovskou ztrátou na McLaren. Nejen pro Micheleho, ale i pro Ferrari, bylo jen jedno vítězství v sezoně hodně málo, a tak připravilo novou zbraň, která měla sesadit dominující McLaren.

Novou zbraní byl typ 156/85 konstruktéra Harveye Posthlewaita. Arnouxe vystřídal Stefan Johansson, tomu se však v této sezoně mnoho nedařilo. Tahounem týmu byl Michele Alboreto, který jako jediný ze zbytku světa dokázal držet krok s Alainem Prostem na McLarenu. Po polovině sezony vedl šampionát s dvoubodovým náskokem na Prosta. To měl na kontě dvě vítězství, čtyři druhá a jedno třetí místo. Další vítězství přidal v Německu, Prost dojel druhý. V Rakousku se však z výhry radoval Prost, Michele dojel třetí, v Holandsku byl Prost opět lepší, než Ital, dojel na druhém místě, kdežto Michele skončil až pátý. Prost se tak dostal do čela šampionátu s náskokem tří bodů. Do konce sezony zbývalo ještě pět závodů, a tak nebylo pro Micheleho nic ztraceno. Alespoň se to zpočátku zdálo. Zatímco v první polovině odpadl vinou techniky pouze dvakrát, v rozhodující fázi šampionátu se Michelemu začal vůz rozpadat pod rukama. Začalo to už v Monze, kde odpadl ze šestého místa, kvůli motoru. Prost zde vyhrál, a tak se jeho náskok zvýšil ze tří bodů na dvanáct. Michele chtěl odpovědět ve Spa, ovšem po třech kolech znovu odpadl, tentokrát byla na vině spojka. Prost skončil třetí a pro Ferrari i jeho jezdce byla šance na získání titulu pramalá. Na Nürburgringu, kde se jela Grand Prix Evropy, Alboreto znovu odpadl, když mu ve 13. kole vypovědělo službu turbo. Prost dojel jako čtvrtý, a to mu stačilo na zisk mistrovského titulu. Aby bylo zklamání dokonalé, nedojel Michele ani zbylé dva závody. V Kyalami ho zastavilo opět turbo a v Adelaide převodovka. I přes tragický závěr sezony dokázal získat titul vicemistra. Ferrari skončilo v Poháru konstruktérů také druhé, a i když dokázalo smazat velký náskok McLarenu, pořád to na něj nestačilo. Michele a tým Ferrari se ze závěru sezony 1985 a ze zklamání, které jim přinesla, jakoby nevzpamatovali a začal prudký pokles.

V sezoně 1986 byl tím lepším už Stefan Johansson. Michele bodoval pouze čtyřikrát a jen v Rakousku se dostal na pódium, když dojel na druhém místě.  Celkem dojel ze šestnácti závodů jen šest a na konci šampionátu mu patřila až osmá příčka se 14 body. Johanssona také trápila technika, avšak přece jenom méně než jeho kolegu, a proto také skončil celkově pátý s 23 body. Michele už začal nahlas kritizovat tým za to, že vozy neoplývají spolehlivostí. I tak však zůstal u Ferrari i další dvě sezony.

V sezoně 1987 opět prohrál souboj s Johanssonem, ovšem opět díky technice. Tentokrát dojel pouze čtyři závody ze šestnácti. Ani jedno druhé a dvě třetí místa mu nebyla útěchou. Celkově skončil sedmý se sedmnácti body, jeho kolega Johansson však získal bodů třicet.

V roce 1988 se stal novým kolegou Alboreta rakouský mladík Gerhard Berger. Už loni se zasvěceným zdálo, že tým dělá více na Jonahssona než na Alboreta. I v roce 1988 bylo patrné, že kvalitnější techniku dostává Berger. Spolehlivost Ferrari se trochu zlepšila, Michele dojel osm závodů ze šestnácti, Gerhard Berger jedenáct. Konkurence však byla ještě spolehlivější, a když Michelemu došlo palivo při GP Británie, když ho podle palubních přístrojů měl mít dostatek, prohlásil: „Ferrari? Vždyť tam lžou i přístroje!“ I tak však získal více bodů než v předchozích dvou letech. Celkem jich bylo 24 a získal tak páté místo celkově. Berger však získal bodů 41 a třetí místo. Posledním závodem za Ferrari se rozloučil havárií.  Po této sezoně tedy Scuderii opustil a namířil tam, kde začínal, do Tyrrellu.

Ten však na tom byl ještě hůře než v roce 1981. Sponzorů se nedostávalo, a když v půlce sezony získal Ken Tyrrell podporu tabákové společnosti Camel, musel se Michele, jehož osobním sponzorem byla společnost Marlboro, rozhodnout, zda podepíše novou smlouvu s Camelem, nebo opustí Tyrrell. Michele smlouvy nerušil, proto zůstal věrný Marlboru, a z Tyrrellu, kde stihl získat třetí a páté místo, po šesti závodech odešel. Zamířil do týmu Larousse, který používal vozy Lola. V tomto týmu dojel jen jeden jediný závod, a to na jedenáctém místě v portugalském Estorilu. Ve zbývajících třech závodech se ani nedokázal kvalifikovat. Zisk šesti bodů a celkové jedenácté místo, bylo vzhledem ke stájím, v kterých nastupoval, možné považovat za úspěch. Bohužel dalším angažmá si definitivně zavřel dveře do špičkových stájí. Pro sezonu 1990 se upsal týmu Footwork Arrows.

V tomto týmu byl úspěch se vůbec kvalifikovat, což se ani Michelemu někdy nepodařilo, vůz byl pomalý a navíc nespolehlivý. Nejlepším umístěním bylo deváté místo, a tak zůstal Michele od roku 1981 poprvé bez bodu. I v další sezoně zůstal věrný tomuto týmu, ovšem Footwork byl ještě horší než v roce 1990.

Michele se nedokázal kvalifikovat sedmkrát, a když už se mu to podařilo, většinou odpadl pro poruchu. Všehovšudy dojel jen dva závody a to na patnáctém a třináctém místě. Jeho fanoušci se jej ptali, jestli mu to za to stojí. A on jim odpověděl: „Jezdil jsem za Ferrari, teď jezdím za Footwork. No a co? Stačí, že mám auto a že jsem v F1. Nehledám jen slávu a čelní umístěni“. I příští sezonu zůstal u Footworku.

Sezona 1992 začala pro Micheleho úspěšně. Snad pomohlo i to že, tým přestal používat motory Cosworth a přešel na motory Mugen Honda. Už ve třetí GP Brazílie dokázal s Footworkem obsadit šesté místo a v dalších dvou závodech vybojoval dvě pátá místa. I když pak už bodoval jen jednou, vždy končil těsně za body.  Poslední bod v této sezoně vybojoval v Portugalsku, kdy dojel šestý. Celkově skončil desátý s šesti body. Tím se rozloučil i s týmem Footwork, protože však o něj žádný lepší tým neprojevil zájem, odešel do týmu BMS Scuderia Italia, který používal vozy Lola. To byl další krok vedle.

Nejlepším umístěním v závodě bylo jedenácté místo, a Michele měl opět problémy i s kvalifikací, kdy pětkrát neuspěl. Týmu nakonec došly peníze a posledních dvou závodů se nezúčastnil. Nezmar Alboreto se přesto nevzdal a zajistil si místo u Minardi pro rok 1994. Měla to pro něj být poslední sezona ve Formuli 1.

Ani tato sezona se však nedala hodnotit jako úspěšná. V prvních třech závodech nedojel, navíc v tragické Imole mu v boxech upadlo kolo, které zranilo dva mechaniky týmu Lotus. Jediným úspěchem této sezony byl bod z GP Monaka. Pro Micheleho to byl poslední bod v kariéře. V Maďarsku a Belgii skončil těsně za body, ale většinou pro něj závod končil předčasně vinou poruchy. V posledním závodě své kariéry v GP Austrálie havaroval v 69. kole.  Po čtrnácti sezonách a 194 GP se s F1 rozloučil.

To ovšem neznamenalo, že by se odebral do závodnického důchodu. Naopak. Zkusil DTM s Alfou Romeo, tady se mu však nevedlo, a tak příští rok zkusil nově vzniklou sérii IRL.  Nejlepších výsledků v těchto formulích dosáhl v Loudonu, kdy dojel třetí a v Las Vegas, kde vybojoval páté místo. V roce 1997 se však vrátil k závodům vytrvalostních vozů, kde v 80. letech úspěšně působil s Lancií. Podepsal smlouvu s týmem TWR/Joest Racing. A hned se dostavil velký úspěch.  Posádka Michele Alboreto/ Tom Kristensen/ Stefan Johansson ovládla na voze Porsche WSC95 slavný závod 24 hodin Le Mans.

Na rok 1998 mu nabídlo smlouvu Audi, které chtělo využít jeho zkušenosti při vývoji vlastního prototypu. V roce 1999 dojel s Audi R8R třetí ve dvanáctihodinovce v Sebringu a čtvrtý v Le Mans. V roce 2000 Audi postavilo Audi nový typ R8 a s ním Michele vyhrál Petit Le Mans v Atlantě, obsadil druhé místo v Sebringu a třetí v Le Mans. V roce 2001 začal výborně, vyhrál závod v Texasu i v Sebringu. Pak mělo následovat testování na okruhu Lausitzring, protože Audi chtělo být co nejlépe připraveno na 24 hodin v Le Mans. Sám Michele chtěl po Le Mans ukončit kariéru závodního pilota. Bohužel při testování na Lausitzringu jeho Audi na rovném úseku náhle vybočilo z tratě a několikrát se převrátilo. Michele Alboreto na místě zahynul. Po několikadenním zkoumání trosek odborníků z organizace DEKRA, došla komise k názoru, že vybočení a následnou havárii způsobila pneumatika, do které vnikl ostrý objekt. Michele Alboreto zahynul ve 44 letech.

Jeho švagr Riccardo Patrese ho k ukončení závodní kariéry několikrát přemlouval, ovšem bezúspěšně. Říká: „Mohl si v životě užívat hodně jiných věcí, peníze pro něj nikdy nebyly problémem, jenže závodění bylo něco, bez čeho nemohl být.“

Michele Alboreto v číslech:
Narozen 23. prosince 1956 v Miláně (Itálie)
Zahynul 25. dubna 2001 Lausitzring (Německo)
Absolvoval 194 Grand Prix, v 24 Grand Prix nestartoval
První závod 3. května 1981, Imola, nedojel
První vítězství, 25. září 1982, Las Vegas
Vicemistr z roku 1985 (Ferrari)
Celkem vítězství: 5
Celkem pole-position:  2
Celkem nejrychlejších kol: 5
Počet umístění na pódiu: 23
Získané body: 186,5
Týmy: Tyrrell, Ferrari, Larousse, BMS Scuderia Italia, Footwork, Minardi

Další úspěchy:  Mistr Evropy F3 1980 (March), vítěz 6 hodin Watkins Glen 1982 (Lancia), vítěz 6 hodin Silverstone 1982 (Lancia), vítěz 1000 km Nürburgring 1982 (Lancia), vítěz 1000 km Mugello 1982 (Lancia), vítěz 24 hodin Le Mans 1997 (Porsche), vítěz Atlanta Petit Le Mans 2000 (Audi), vítěz ALMS GP Texas 2001 (Audi), vítěz 12 h Sebring (Audi)

Zdroj: archiv
Foto: archiv