Autorem článku je čtenář Motorelaxu „Kobdzey".

V předposledním květnovém víkendu se uskutečnil tradičně jeden z nejvýznamnějších motorkářských podniků, co se týče přírodního okruhového ježdění.

Jako velký fanda tohoto druhu závodění jsem si akci nenechal ujít a v neděli brzo ráno jsem s bratrem chvátal (autem, protože předpovědi hlásily déšť a bouřky) směr Lázně Bělohrad. Dostat se autem poměrně blízko trati (u známého sektoru 8, to je ta zatáčka s častými pády) nebyl problém, protože bylo teprve 9 hodin ráno.

Nad zmíněnou zatáčkou jsme našli naše přátele jednostopého ježdění a po zabootování (pivko a klobása) jsme se mohli začít těšit na první závod, třída Klasik do 175 ccm + do 250 ccm.

Zvuk těchto strojů je prostě kouzelný. Kdo neslyšel, tak nepochopí...jedna taková motorka hlasitostí předčí deset superbiků :-)))). Když se tyto nádherné motorky přiřítily do zatáčky, tak divák téměř ohluchl (není divu, stáli jsme od silnice asi dva metry).

To úžasné pištění, řvaní a střílení motorů se přehnalo sektorem a utichlo v lese. Asi po 15 sekundách se pak lesem nesl zvuk, jako když v dáli temně hřmí. To se opakovalo asi ještě třikrát, než se pole roztrhalo.

Takový zajímavý akustický efekt neměla ten den žádná jiná třída. Samotný závod byl výborný, hlavně se bojovalo o druhé a třetí místo (poměrně přesvědčivě vyhrál Pavel Navrátil s Yamahou 250 DS 7, se stejným typem motorky byl druhý Milan Bango, který si to dával se třetím Josefem Binarem na CZ 250. Na řadu přišly i pády, naštěstí bez zranění. V některých případech se jezdcům podařilo nasednout zpět na pekelné stroje a dokončit závod.

Stopětasedmdesátky vyhrál Eduard Klimek před Lukášem Běličem a Antonínem Plevákem.

Po jedenácté hodině přišla na řadu třída Sportproduction 125 ccm. I zde se odehrávaly pěkné souboje a také u této třídy v „naší" zatáčce bylo možno vidět pády, opět naštěstí bez zranění. Nejvíce napětí nám přichystal jeden jezdec, který byl v oné zatáčce pokaždé dlouhý, ale vždy to jen taktak ustál :-). Nářez byl, že místo aby brzdný bod prodlužoval, tak to vypadalo, že pokaždé zkoušel brzdit ještě později než v předchozím kole :-))).

Závod vyhrál Petr Kolář před Radkem Lamichem a Miroslavem Sedlem.

Po tomto klání přišla na řadu jedna z lahůdek víkendu, a sice třída do 600 ccm. Pole position si zajel na „žábě" Angličan Michael Pearson, a tak se čekalo, jak si s ním poradí naši vlčáci. V tomto se především hodně očekávalo od Michala „Indiho" Dokoupila, který ovšem svou „Žabasaki" nemohl v Hořicích mít, tak jel s CBR 600 RR. Ale i ostatní, jako Brož, Dražďák, Filla, Holubec, Gilmore a další byli připraveni na trati podat stoprocentní výkon. Na tento závod jsme se přemístili „Ke Křížku" (to je ta srdcová záležitost nad „osmičkou", kde se jezdci vrhají střemhlav po výjezdu na otevřeném horizontu do lesa a naslepo pálí do mírné pravé zatáčky, která se později z kopce utahuje do zatáčky v  „osmičce". Musím poznamenat, že sledovat závody z tohoto místa byl ukrutný mazec.

Po startu se Pearson ostatním utrhl a začal se vzdaloval. Ze skupiny pronásledovatelů se oddělil „Indi" a svou jízdou dokázal Pearsonův náskok stahovat. Zejména tam, kde jsme stáli, měl „Indi" nejšílenější průjezdy (on to nemůže mít v hlavě v pořádku :-))) ) a hodně tam získával. Když Britovi začal dýchat na záda, tak mu bohužel službu vypovědělo řazení (prý banální porucha, pouhý šroubek) a byl konec nadějím... závod tak s velkým náskokem ( skoro 40 sekund!!! ) vyhrál „žabák" Michael Paerson před R-šestkaři Jiřím Brožem, Tomášem Holubcem, Victorem Gilmorem, Petrem Zrzavým. Tato čtyřka jezdila pohromadě až do konce, takže to bylo pěkně napínavé.

Po jednom z vrcholů jsme si šli odpočinout pod „osmičku" do esíček na třídu Klasik do 350 ccm + do 500 ccm, kde jsme mohli uznale pokyvovat hlavou nad profesorskou jízdou v Hořicích ostříleného rakouského profesora (prý opravdu někde přednáší, ale nevím co) Martina Loichta se svou Yamahou 350 R 5. Za ním se umístili Pavel Navrátil a Vítězslav Hatan na stejných strojích. Pomalejší třída pětistovek měla pořadí Jan Volák, Pavel Novák a Billy Lyle (IRL). Tento závod byl zkrácen kvůli hromadné havárii (jak jinak, než v „osmě").

Následovala třída Sportproduction 250 ccm, kde vyhrál Jiří Šubr před Pavlem Jančíkem a Petrem Kunzem.

Potom jsme opět změnili stanoviště (byli jsme na konci rovinky za esíčky před šikanou, za ní následovala další rovinka a pak úsek cíle), abychom si vychutnali „čmeláky" supermona. Tato zajímavá třída je známá především řáděním bratrů Martina a Libora Kamenických, Františka Loučky, Karla Kaliny a mnoho dalších. Závod se odehrával ale v jiných než v českých prackách. Německý jezdec Johannes Kehrer se svou MZ 752 udával tempo klání, držet s ním tempo se dařilo pouze Liboru Kamenickému, ten ale po čtyřech kolech pro poruchu odstoupil. Od té doby si německý závodník dále zvyšoval náskok na zbytek pole, který v cíli představoval 32 sekund, za ním se ale pěkně bojovalo, nejlépe ze zbytku pole dojel po skvělém finiši Karel Kalina (KATYAM 650), pak Martin Kamenický (MALi JAWA 625) a opět rakouský Herr Professor Martin Loicht (GILERA HSM MK II), který spíše než z rychlosti svého stroje těžil pro něj typickými čistými průjezdy zatáček.

Po tomto představení jsme se na zbytek jízd vrátili na horizont „Ke Křížku". Na řadě byly ostré 125 a 250. Stopětadvacítky startovaly o 20 sekund dříve než dvěstěpdadesátky, protože byly rychlejší. Ale bylo jasné, že ti nejrychlejší na dvěstěpdesátkách budou ty pomalé na stopětadvacítkách postupně dojíždět a předjíždět. Od začátku závodu se ujal vedení Patrik Kolář, a jestli jsem byl do té doby ohromen „Indiho" průjezdy v této části tratě, tak Patrik zde předváděl hotové peklo. Je zřejmé, že jeho stopětadvacítka neměla takovou maximálku, ale on na tom horizontu vůbec neubíral plyn, jen těsně před tou jemnou pravou. I ta jeho stopa na horizontu byla jiná než u ostatních, měl tak lepší nájezd do zatáčky... pak kolenem v podstatně lochtal vnitřní svah u silnice.... no šílený!!!

V tomto závodě pak také nastal velmi dramatický okamžik. Zřejmě jeden z rychlejších jezdců dvěstapadesátek (ale neručím za to) se snažil vnějškem předjet pomalejšího stopětadvacítkaře. Avšak ten o něm asi ani nevěděl a najel do oné jemné pravé zatáčky zeširoka. Rychlejší jezdec pak neměl zleva vedle něj šanci zatočit a zmizel asi ve 150 km/h v lese ve křoví, které se za ním zavřelo. Vzal to tam těsně vedle menší ochranné bariéry. Tak jsme tam tři nebo čtyři lidi běželi (závod se jel dále, neboť na trati žádné nebezpečí nebylo, jen se v tom místě mávalo žlutými vlajkami), na místě pohromy asi 20 m od silnice byla dobitá motorka a jezdec nikde....pak se najednou zachvělo křoví a on šel po svých k nám a kroutil nevěřícně hlavou!!!! To nikdo nechápal, měl obrovské štěstí, že netrefil žádný strom a to tak, že těsně, srazil jen kmínek asi 6 cm v průměru...no,i takové věci se na závodech stávají... a tato měla opravdu šťastný konec.

Závod pak s přehledem vyhrál vynikající Patrik Kolář před Oldřichem Podlipným a Lukášem Rázkem (všichni Honda 125 RS). Dvěstpadesátky měly pořadí Pavel Navrátil, Michal Ježek, Wayne Hamilton (GBR) (všichni Honda 250 RS).

A tak jsme se konečně dočkali závodu superbiků, kde jistě mnozí očekávali mj. výkon „Indyho", kterým by si chtěl spravit chuť po šestikilech (litry jel tentokrát na dvouválci KTM a jelikož neměl moc času se se strojem sžít, tak se dalo tušit, že to bude mít komplikované) . Ale byla tu další jména, jako Jirka Dražďák, Michal Filla,Víťa Bican, Červený Marek, taky Michael Pearson, který tu letos jel poprvé a přesto šestky vyhrál. Závod byl odstartován a vpředu si to dávali „Draždič" s Pearsonem, ve druhém kole pak v „osmičce" došlo k hromadné nehodě opět naštěstí bez většího zranění mezi jezdci v hloubi pole. Závod byl zastaven a asi za půl hodiny znovu odstartován a zkrácen z původních deseti kol na šest.

Od začátku to Dražďák bral velmi zodpovědně a začal se ostatním vzdalovat, jakžtakž na dohled mu stačil pouze Pearson. Ale o třetí místo se pěkně bojovalo mezi Michalem Fillou, Petrem Zrzavým a Markem Červeným. Zkrácený závod s devítisekundovým náskokem vyhrál zaslouženě precizně a rychle jezdící Jiří Dražďák (R1) před Michaelem Pearsonem (Kawasaki), který se tak letos skvěle uvedl v Hořicích. Třetí místo vybojoval Michal Filla (BMW) před Markem Červeným (Suzuki) a Petrem Zrzavým (Suzuki). „Indi" dojel na 7. místě, ale jistě měl cíle vyšší. Na jeho jízdě s KTM bylo vidět, jak stroj „japoncům" nestačí a navíc zvykat si v krátké době na dvouválec není jednoduché, což se také do jízdy v určité míře promítlo. Podle dostupných informací nestihl díky sobotnímu dešti dostatečně nastavit podvozek a tak bojoval hlavně s nervózním,ale jinak výborným, strojem.

Na závěr jen uvedu, že letošních skvělých 300 zatáček jsem si mj. za hlasové sem tam „úsměvné" kulisy pravděpodobně málo střízlivého Karla Březiny:-)) velmi užil, bylo k vidění mnoho úžasných i dramatických momentů a to z velké blízkosti a v tom spočívá pro diváky kouzlo přírodních okruhů. Vše je téměř na dosah, vůně benzínu, krásná krajina, letos fakt perfektní počasí (slabě kráplo jen na startu šestistovek, ale trať byla v podstatě suchá). Pro člověka, který sám jezdí, je návštěva takového podniku svátkem, protože vidět ty šílence v 10-ti metrové vzdálenosti, jak se vrhají do zatáček v rychlosti překračující „uvažování zdravého rozumu" :-) .... to je prostě něco, co se na normálních okruhových závodech nedá zažít.

A je hlavně skvělé, že se (snad) nikomu letos ani nic vážného při nehodách nestalo. Takže to byl super víkend a příště jedu rozhodně zase a doporučuji to i všem ostatním, co chtějí opravdu plnými doušky nasát zblízka pravou ryzí závodní atmosféru skvělého ježdění na přírodních tratích.