Nejúspěšnější pilot v historii Formule 1 se připravuje na svůj návrat v sezoně 2010 a Autosport sestavil přehled nejslavnějších závodníků, kteří se po delší přestávce vrátili k závodění. Až se v Bahrainu Michael Schumacher postaví na startovní rošt, zařadí se mezi ně.

Pro držitele několika titulů, jako je Niki Lauda a Alain Prost, kteří zažili vítězství na nejvyšší úrovni, bylo příliš těžké zůstat mimo. Někteří další velikáni, jako Alan Jones a Nigel Mansell, zase měli pocit, že mohou dosáhnout ještě lepších výsledků. Pokud jde o Michaela Schumachera, zřejmě především nechtěl stát stranou. Ať už je to jakkoli, historie tohoto sportu je plná příběhů o návratech.

José Froilán González

González skončil v mistrovství světa roku 1954 na druhém místě, ale nejznámější je tím, že v roce 1951 při Velké ceně Británie získal první vítězství pro Ferrari. Závodil na plný úvazek do roku 1954 a potom se až do roku 1957 vracel na jediný závod – svůj domácí závod, Velkou cenu Argentiny; v roce 1956 se zúčastnil také Velké ceny Británie.

Potom, po dvou létech úplné absence, se v roce 1960 vrátil s týmem Ferrari, opět v Argentině, a skončil na desátém místě.

Mike Hailwood

„Mike the bike“ zahájil svou kariéru ve Formuli 1 v roce 1963 ve Velké ceně Británie. Jel ve voze Lotus 25 týmu Red Parnell Racing. V té době byl také na cestě k svému třetímu titulu v motocyklovém mistrovství světa na motocyklu MV Agusta. Britský závodník kombinoval závodění v obou disciplínách až do roku 1966, kdy přešel naplno k motocyklům. Získal celkem další čtyři tituly.

Do F1 se vrátil v roce 1971 se Surteesovým týmem. Jeho druhá kapitola v tomto sportu mu přinesla nejrychlejší kolo ve Velké ceně Jižní Afriky v roce 1972 a dvě umístění na pódiu. Z tohoto sportu definitivně odešel v roce 1974, když mu bylo pouhých 34 let.

Dan Gurney

Dan Gurney dostal nabídku na místo v týmu Ferrari F1 v roce 1959. V roce 1960 přešel k BRM, ale průlom v podobě vítězství přišel v roce 1962 v Rouenu, kdy získal jediné vítězství pro výrobce automobilů Porsche. Další dvě vítězství získal v týmu Brabham, včetně prvního vítězství tohoto týmu. Bylo to v roce 1964, rovněž v Rouenu.

Až dodnes má pověst podceňovaného závodníka, i když ho uznávali takové osobnosti jako Jim Clark. Vítězství v šampionátu mu unikalo, když se rozhodl vytvořit tým All American Racers spolu s Carrollem Shelbym. Jeho poslední vítězství přišlo ve Spa v roce 1967 v týmu Eagle Weslake. V roce 1969 Gurney z Formule 1 odešel a závodil v sérii USAC (předchůdce IndyCar) a v CanAm. Do F1 se vrátil na tři závody v roce 1970 s týmem McLaren.

Alan Jones

Alan Jones byl druhým Australanem, který získal titul mistra světa Formule 1 po Jacku Brabhamovi. V roce 1979 Jones zvítězil ve čtyřech závodech Velké ceny a v roce 1980 získal titul. V roce 1981 se mu nepodařilo tento úspěch zopakovat. Tento rok byl poznamenán ostrým sporem s týmovým kolegou Carlosem Reutemannem. Titul nakonec získal Nelson Piquet. Rozčarovaný pravidly Formule 1 a některými jeho piloty skončil se závoděním bezprostředně po vítězství ve finále v Las Vegas. 

Později se neúspěšně vrátil s podfinancovaným týmem Arrows v roce 1983 ve Velké ceně Long Beach, ale znovu skončil. Potom se vrátil na konci sezony 1985 s týmem Beatrice Lola Project, který provozoval Carl Haas. Následující sezonu absolvoval se stejným výrobcem, získal čtyři body a v celkovém hodnocení skončil na 12. místě.

Jacques Villeneuve

Kanadský pilot vstoupil do týmu Williams v roce 1996. Téměř se mu podařilo zvítězit v jeho prvním závodě F1 v Melbourne, ale v první sezoně získal čtyři vítězství a celkově byl druhý. V dalším roce – 1997 – získal titul a sedm vítězství.

V roce 1999 se rozhodl vstoupit do týmu BAR F1, který vedl jeho manažer Craig Pollock. Marně se snažil dosáhnout v tomto voze konkurenceschopnosti až do roku 2003. V tomto roce převzal tým David Richards a Villeneuve upadl v nemilost. Tým ho propustil ještě před Velkou cenou Japonska v roce 2003.

Vynucená přestávka trvala až do doby, kdy ho přivedl zpátky Flavio Briatore, aby nahradil Jarna Trulliho v týmu Renault v posledních závodech roku 2004. Potom ještě závodil ve dvou sezonách s týmem Sauber a BMW-Sauber, ale po roce 1997 už nikdy žádný závod nevyhrál.

Niki Lauda

Známý tím, že změnil situaci slábnoucího týmu Ferrari v polovině 70. let spolu s Lucou di Montezemolo. Rakouský závodník by sice získal tři tituly za sebou v letech 1975-1977, nebýt nehody na Nkürburgringu v roce 1976, kdy málem přišel o život. Od Ferrari odešel na konci roku 1977 a přešel do týmu Brabham.

V roce 1978 vyhrál dva závody. Závody byly obvykle ve čtrnáctidenních intervalech. Při tréninku před Velkou cenou Kanady přišel do depa a informoval Bernieho Ecclestona, že ho automobilové závody přestaly zajímat a s okamžitou platností skončil.

Během následujícího období dvou a půl roku vybudoval komerční aerolinie Lauda Air, ale Ron Dennis ho v roce 1982 znovu přilákal  do týmu McLaren. Po svém návratu vyhrál dva závody – Long Beach a Brands Hatch – a potom v roce 1984 porazil svého kolegu Alaina Prosta a získal titul mistra světa. Poslední vítězství získal v roce 1985 v Holandsku a na konci sezony odešel ze závodění definitivně.

Nigel Mansell

Britský pilot získal své první vítězství teprve v roce 1985 s týmem Williams v Brands Hatch po více než čtyřech letech dřiny v týmu Lotus. Soustředěné úsilí v roce 1986 v boji o titul skončilo neúspěšně v Adelaide, když mu praskla zadní pneumatika, titul získal Nelson Piquet.

V roce 1987 ho opět porazil Piquet, poté co Mansell měl těžkou nehodu při kvalifikaci pro Velkou cenu Japonska. V roce 1989 přešel Mansell k Ferrari a zvítězil ve svém prvním závodě v Brazílii. Fanoušci ho zbožňovali, ale v roce 1990 byl zklamaný přístupem týmu ve vztahu k týmovému kolegovi Alainu Prostovi a na Velké ceně Británie oznámil, že z tohoto sportu odchází.

Tuto hrozbu nesplnil a místo toho znovu vstoupil do týmu Wlliams, kde v roce 1992 dominoval. Když však tým oznámil, že pro sezonu 1993  podepsal smlouvu s Prostem, Mansell z F1 odešel a přešel do USA. V roce 1993 získal titul v sérii IndyCar v týmu Newman/Haas.

V roce 1994 ho však požádali Williams a Renault, aby se po smrti Ayrtona Senny vrátil. Toho roku jel čtyři závody, zvítězil ve finále v Austrálii. Pro sezonu 1995 podepsal smlouvu s McLarenem, ale toto partnerství nefungovalo a Mansell odešel po pouhých dvou závodech.

Alain Prost

Francouzský pilot byl určující veličinou 80. let. O titul bojoval v každé sezoně s výjimkou té první, v roce 1980 v týmu McLaren. V roce 1981 přešel do týmu Renault, kde byl nejrychlejší  a zvítězil hned v prvním závodě na okruhu Paul Ricard.

Toho roku zvítězil ještě dvakrát a další dvě vítězství získal v další sezoně. V roce 1983 skončil za Nelsonem Piquetem a potom přešel do týmu McLaren a v roce 1985 konečně získal titul. Další titul následoval v roce 1986 a další potom – poněkud kontroverzní – v roce 1989, kdy skončil před svým týmovým kolegou Ayrtonem Sennou. 

Důsledky této rivality podnítily jeho přechod k Ferrari v roce 1990, kdy téměř získal pro tento tým první titul od roku 1979, kdy se mistrem světa stal Jody Scheckter. Místo toho došlo ke kolizi se Sennou v Japonsku a titul získal brazilský pilot. V roce 1991 bylo Ferrari méně úspěšné a Prost byl propuštěn na konci sezony za to, že přirovnal vůz Ferrari k nákladnímu autu.

V roce 1992 nezávodil a potom vstoupil do týmu Williams. V následujícím roce dominoval a získal čtvrtý titul. Potom se závoděním ve Formuli 1 skončil za podmínek, které si sám určil.

Další zajímavá fakta o přestávkách v závodní kariéře

●  Z výše uvedených závodníků zvítězili po svém návratu pouze Lauda, Prost a Mansell.

●  V poslední době byly zaznamenány tři neobvyklé návraty. Mika Häkkinen, Fernando Alonso a Felipe Massa byli po své první sezoně ve Formuli 1 odsunuti do pozice testovacího pilota a po této zkušenosti znovu zahájili kariéru, s podstatně větším úspěchem.

●  Poprvé se do cockpitu Formule 1 vrací pilot, kterému je přes čtyřicet od doby, kdy Chanoch Nissany testoval pro Minardi na Velké ceně Maďarska v roce 2005. Tehdy měl 42. narozeniny.

●  Poslední pilot, kterému bylo přes čtyřicet a startoval do závodu, byl Nigel Mansell v roce 1995 ve Velké ceně Španělska. Bylo mu 41 let, 9 měsíců a 6 dnů.

●  Nejstarším pilotem všech dob, který startoval do závodu, byl Louis Chiron. Bylo mu 55 let, 9 měsíců a 19 dní, když jel Velkou cenu Monaka v roce 1955.

●  Michael Schumacher překoná rekord ve Formuli 1 v tom, jak dlouhá doba uplyne od jeho prvního závodu. V současnosti je Schumacher na šestém místě v tomto hodnocení za Jackem Brabhamem, Riccardem Patresem, Lucou Badoerem, Rubensem Barrichellem a Grahamem Hillem, který stanovil tento rekord v roce 1975 při Velké ceně Brazílie, když startoval do svého posledního závodu po 16 letech, 8 měsících a 8 dnech od svého prvního závodu – v roce 1958 na Velké ceně Monaka.

Hill se účastnil ještě dalších dvou závodních víkendu toho roku, v Jižní Africe a v Monaku, ale nepodařilo se mu projít kvalifikací. Až Schumacher odstartuje do závodu v Bahrainu v roce 2010, tento rekord překoná, protože jeho kariéra bude trvat už 18 let, 6 měsíců a 17 dní.

●  I když bude Schumacherovi při prvním závodě sezony v Bahrainu už 41 let, nebude to závod, kde bude největší věkový rozdíl mezi dvěma jezdci na startovním roštu. Tento rekord patří Velké ceně Francie z roku 1952, kdy byl nejmladším pilotem Peter Collins (20 let, 8 měsíců) a nejstarším Philippe Etancelin (55 let, 6 měsíců a 8 dní).

●  Michael Schumacher je už teď držitelem rekordu v délce období, které uplynulo mezi prvním a posledním vítězným závodem – mezi vítězstvím v Belgii v roce 1992 a v Brazílii v roce 2006 uplynulo 14 let, 1 měsíc a 1 den. Nepatří mu však rekord v získání pole position – ten drží Rubens Barrichello (15 let, 4 měsíce a 27 dní – od Velké ceny Pacifiku v roce 1994 pro Velkou cenu Itálie v roce 2009). Pokud však Schumacher v příští sezoně získá pole position nebo umístění na pódium, stane se držitelům těchto rekordů.

Zdroj: www.autosport.com