Americké stránky superbikeplanet.com zveřejnily další zajímavý článek na téma zranění a bezpečnost v motosportu dříve a nyní. Autorem článku je Jim McDermott.

Na fotografiích, které si pamatuji z doby, kdy jsem sledoval motocyklové a automobilové závody v televizi v 70. letech, jsou zachyceny neuvěřitelné nehody. Podle toho, jaká byla propagace, to vypadalo, že závodění je něco jako sebevražda: vozy série Indy klouzající přes cílovou čáru obrácené koly vzhůru, motocykly vyhazující jezdce do neuvěřitelné výšky… Mechanici v ohnivzdorných kombinézách bojující pomocí hasicího přístroje s hořícím závodním motocyklem, zatímco se jezdec snaží plácáním uhasit hořící kalhoty, všechno ve zpomalených záběrech s doprovodem rytmické hudby... Tak vypadaly dny výjimečně odvážných sportovců. Tehdy měli všichni závodníci tři věci společné: vodu po holení, manšestrová sportovní saka… a jizvy. Televizní sítě využívaly drsných záběrů a možnost tragédie v motocyklovém a automobilovém sportu jako prostředku, který motosport prodával. Když přišli na trať diváci, čekali na nehody – velké nehody. V deseti letech člověk opravdu moc nechápal ty lidi vyskakující z hořících vozidel. A nepřemýšlel nad tím, že to poslední, po čem ti lidé touží, je nehoda a zranění. Každý, kdo se toho účastnil, tyhle situace samozřejmě znal. Ale televize, tisk, a dokonce i závodníci sami si uvědomovali, že nebezpečí tvoří velkou součást toho, co je drží v tomto sportu.

Naštěstí se  bezpečnost při závodech zlepšila a využití nebezpečných rysů motosportu se od té doby dramaticky zmírnilo. Ti, kdo propagují MotoGP a Superbike, sice zachytí nehodu, ale určitě to už nevypadá jako epizoda z Batmana (Pif! Paf! Bum!!!! To bylo vysooktanové palivo motocyklových závodů!) Zprávy typu PR od výrobců jsou ještě daleko střízlivější. V poslední tiskové zprávě HRC o stavu Daniho Pedrosy pro nadcházející závod MotoGP se hovoří „o desetiprocentním zlepšení pohyblivosti“ jeho zraněného kolena, z čehož má Pedrosa obrovskou radost. O operaci zraněného zápěstí Caseyho Stonera se v mimosezonním období popsaly spousty stránek. Tito lidé si zaslouží obrovský obdiv kvůli tomu, jak dokážou dostat sami sebe a své motocykly na samotnou hranici možností, když jsou zranění. A na tom, že člověk vidí tyto úžasné sportovce trpět, nikdy nebylo a nikdy ani nebude nic zábavného.

Na stoickém klidu starší generace závodníků, na tom přístupu k problémům, bylo cítit větší odhodlání: „Musím se tomu sám smát, jak jsem se rozsekal.“ 

Jako třeba Gary Nixon (který je na ilustrační fotografii z archivu Deana Adamse u tohoto článku - http://superbikeplanet.com/2009/Apr/090421-9nixonwheelch.htm), když se léčil po obrovské nehodě při testech v Japonsku v roce 1974. Nixon vypadá jako člen nějakého gangu. V tom pohárku, který drží v ruce, zřejmě nebude nealkoholický nápoj. Jen se podívejte na jeho spokojený úsměv. Když se ho nějaký mladíček zeptal: „Jak jste si zlomil tu ruku a nohu?“ on odpověděl: „Řekněte mi, jakou barvu má spodní prádlo, které máte na sobě, a já vám to povím.“

Zapomenout na bolest, vrátit se zase k tomu „show“, smát se tomu. Vrátit se na motocykl s čerstvými jizvami, vyhrnout si rukávy někde v baru a předvést ty jizvy zájemcům.

Dani Pedrosa si zaslouží velký obdiv pro svůj neuvěřitelně dobrý závod v Kataru, vzhledem k tomu, jak vážně zraněný opravdu byl. A Sete Gibernau také, ten jezdil s nedoléčeným ramenem. Nicky Hayden vyletěl do vzduchu a potom políbil asfalt, jeho žebrům se to ani za mák nelíbilo, ale závodil. Jsou to tvrdí hoši, tím si můžete být jistí. Rychle projíždím oficiální tiskové zprávy přecpané informacemi o zlepšení rozsahu pohyblivosti, o léčení kostí pomocí magnetismu, o kouzelných injekcích doktora Costy. V skrytu duše si přeju, aby aspoň jednou některý z těch závodníků přijel na tiskovou konferenci v invalidním vozíku, s rozhalenou košilí, s šestitýdenním strništěm a kruhy pod očima, s pohárkem něčeho na pití, a řekl shromážděným novinářům:

„Chcete vidět mou jizvu?“

Zdroj: www.superbikeplanet.com