Indianapolis Motor Speedway byla postavena v roce 1909, nejprve jako testovací trať pro vývoj vozů. Dvouapůlmílový ovál (4,023 km) měl původně štěrkovo asfaltový povrch.
Bylo to dílo obchodníka s prvními automobily, Carla G. Fischera, který trať vlastnil do roku 1927, kdy od něho ovál koupil letec z první světové války.
Už v roce 1909 se ukázalo, že povrch trati není právě ideální a když si první skutečný závod, který se tu jel 19. srpna 1909, vyžádal hned několik obětí, Fischer se rozhodl pro radikální změnu.
Trať byla vydlážděna 3,2 miliony cihel a oválu se zcela právem začalo říkat "The Brickyard" - Cihelna.
Cihly taky nebyly ideální: Louis Meyer, který se stal prvním trojnásobným vítězem závodu na pět set mil, po letech na "cihelnu" vzpomínal takto:

"Trať byla hrbolatá a cihly se vždy teplem vyboulily. Měli jsme nahoře na trati betonovou stěnu, která byla nakloněná špatným směrem. Nakláněla se ven místo dovnitř a když jste do ní narazili, vystřelila vás přes okraj."

Ovál v Indianapolis si, jako jiné trati, vybíral svou daň, mezi největší tragédie patří smrt dvojnásobného šampiona v Indy, populárního Billa Vukoviche, v roce 1955 na cestě k třetímu vítězství v řadě.

S pokládáním asfaltového koberce se začalo už před začátkem druhé světové války, trvalo ale až do roku 1961, než byly práce kompletní. Z původního povrchu zůstal do dnešních dnů zachován jard cihel jako připomínka úctyhodně dlouhé historie trati.

Fischer se rozhodl, že místo většího počtu malých akcí bude lepší soustředit se na jednu velkou a dobře financovanou.

Tak se v roce 1911 zrodil závod na pět set mil. Přihlásit se do něj mohl kdokoli, kdo splňoval podmínky pořadatelů. Závod dnešní formulové závody v Indianapolis příliš nepřipomínal. Zatímco dnes trvá závod v Indy podle okolností něco kolem tří hodin, když se v roce 1911 plánoval první závod, byla to spíš vytrvalostní akce. Závod trval 6 hodin a 42 minut - přesně tolik, aby si diváci mohli užít den na závodišti a bez problémů se dostat zpátky domů.

Průměrná rychlost vítězného jezdce Raye Harrouna,  byla 120 km/h.
Ray Harroun do závodu tehdy jako jediný nastoupil bez mechanika ve voze a vzbudil trochu kontroverze, protože mechanik měl tehdy kromě sledování technického stavu vozu za úkol také upozorňovat závodníka na vozy, přibližující se zezadu.
Harroun, který startoval ve vlastním modelu vozu Marmon Model 32 ("Wasp"), to vyřešil po svém. Na vůz přidal vůbec první zpětné zrcátko v dějinách sportu.
Teprve po letech přiznal, že "ta věc se tak třásla, že jsem v ní stejně nic neviděl."

První pětistovka v Indianapolisu měla ještě několik prvenství. Byla prvním závodem s letmým startem. Nebylo to ovšem kvůli bezpečnosti nebo z podobných důvodů - majitel trati chtěl, aby si diváci při předváděcím kole mohli vozy pořádně prohlédnout, což v "oslepující" rychlosti 120 km/h nebylo dost dobře možné.

První závod zažil také hned první problém s počítáním kol závodu, protože velká havárie, která se odehrála na hlavní rovince, vyhnala většinu osazenstva z tribuny, kde se sledoval průběh závodu.

Jezdec, který byl klasifikován jako druhý, Ralph Mulford, byl až do své smrti přesvědčen, že to byl on, a ne Harroun, kdo byl vítězem prvního závodu v Indianapolis.

Závod v Indianapolis je od počátku spojen s americkým státním svátkem Memorial Day, což je vzpomínka na vojáky, kteří padli ve službě vlasti (je to vždy poslední květnové pondělí), které letos připadá na 26. května.

Závod štědrou odměnou pro vítěze brzy přilákal i evropské závodníky a výrobce automobilů. Od roku 1913 do roku 1919 závod ovládky značky Peugeot, Delage a Mercedes.

Od roku 1920 se vedle vítězných jmen jezdců začala opět objevovat jména amerických výrobců a v tabulkách dominují Miller a Offenhauser.

V roce 1927 Fischer závodiště prodal leteckému esu z první světové války, Eddiemu Rickenbackerovi, který trať dále zveleboval a nechal postavit i golfové hřiště, na kterém si můžete zahrát dodnes. Ve třicátých letech pocítily i závody v Indy světovou hospodářskou krizi - a vstup Spojených států do války trať umlčel úplně, stejně jako v letech první války.

V roce 1945 patřila trať duchům a přerostlé vegetaci. Ovál zachránil její prodej za 750 000 dolarů Tonymu Hulmanovi, dědečkovi dnešního vlastníka trati, Tonyho George. Ten trať i pětisetmílový závod vzkřísil a první poválečný závod se díky němu  jel už v roce 1946. Po závodě v roce 1956 začal velký projekt na vylepšení trati a na její zvelebování dohlížel "Mr. Speedway" až do své smrti v roce 1977.

"Nejslavnější závod v historii" ale nadále přitahoval mezinárodní publikum i účastníky. Od roku 1950 do roku 1960 byl závod součástí World Driving Championship, tedy dnešní Formule 1, účast zámořských týmů byla ale paradoxně dost malá a jména z Formule 1 se ve větší míře objevují jména jako Jack Brabham, Colin Chapman (Team Lotus), Jim Clark, Graham Hill až po vyřazení závodu z šampionátu v šedesátých letech. V sedmdesátých letech se závodu úspěšně účastnil tým McLaren.

V současné době ve Formuli 1 není zvykem "odskočit" si od závodů Grand Prix do zámoří, nehledě na to, že se termín závodu více či měně kryje s konáním Velké ceny Monaka, jak je to letos. Přesto je Indianapolis Mekkou pro formulové závodníky mnoha národností, od roku 2000 se mezi vítězi objevili dva Britové, tři Brazilci, Kolumbijec a jen dva Američané.

Kdo to bude letos, v 92. závodě 500 mil v Indianapolis?

To se dozvíme, až v neděli zazní "nejslavnější slova v motorsportu": "Ladies and gentlemen, start your engines!"

Foto: Wiki