jméno: heslo: | Registrovat
  formule1.phorum.cz www.motormix.cz www.terlickyokruh.nolimit.cz www.maxpowerleague.cz www.gptours.cz
 
 
Zcela výjimečný mladý závodník: Představujeme Jordana Kinga
Zcela výjimečný mladý závodník: Představujeme Jordana Kinga Text a foto: Roman Klemm/Roman Klemm jr.

Jordan King je na první pohled typickým zástupcem aktuální generace mladých závodníků. Po vyškolení v motokárách vedla jeho cesta přes Britskou Formuli Renault do Evropského šampionátu Formule 3, pak logicky do GP2 a letos jezdí ve Formuli 2. Dokonce páteční volný trénink s vozem Formule 1 v rámci Grand Prix již má za sebou. Takový sportovní „životopis“ ale může prezentovat hned několik mladých talentů Formule 2. Přesto je Jordan v poli současných dorostenců absolutní výjimkou: Letos totiž stihl mezi závody typu Grand Prix i starty ve 24hodinovce v Le Mans (Jackie Chan Racing) a na oválu v Indianapolisu (Rahal-Letterman-Lanigan Racing)! To, co dříve zmákli jen velikáni typu Maria Andrettiho, Dana Gurneye nebo Jochena Rindta, si pětadvacetiletý Brit „zařizuje“ tak nějak ve vlastní režii. Jak již řečeno: King je jen na první pohled „jako ostatní“ – dosti důvodu k tomu pozvat ho k podrobnějšímu pohovoru...

RK: Než se dostaneme k tomu, jak jsi letos absolvoval 24h v Le Mans, Indy 500 a závody v rámci Grand Prix – kdy jsi „přičichl k motorům“?

JK:
Byla to náhoda. K 11. narozeninám mi rodiče darovali jízdu v hale s indoor-kartem. Mně a mým kamarádům se to moc zalíbilo. Od té doby jsme i jejich narozeniny slavili za volanty motokár. Já chtěl ale více...

RK: Co rodiče, když jsi začal závodit profesionelně?

JK:
Rodiče i sestra mne vždy plně podporovali. Měl jsem v tom ohledu štěstí.

RK: I když jsi již vyzkoušel hodně kategorií, je vidět, že jsi mnoho let strávil především s týmy Carlin a MP.

JK:
Jsem prostě lojální člověk. Za chlapce z holandké stáje MP jsem již jezdil ve Formuli Renault, znám je tedy, a proto jsem teď u nich i ve Formuli 2. Trevor Carlin měl svého času ve Formuli 3 ten nejlepší tým a jezdit za něj byla radost. Také u Racing Engineeringu jsem byl dva roky – myslím, že být s týmem kratší dobu nedává smysl. Snažím se plánovat starty v mistrovstvích vždy s jedním učebním rokem a pak s dalším „naplno“.

RK: Svého času si člověk mohl všude přečíst, že Tvůj otec (CEO velké globální obchodní sítě) uvažoval o koupi tehdy těžce zkoušeného týmu Manor-F1?

JK:
Ne, to jsou a byly jen fámy. Není na tom ani špetka pravdy. Skutečností ale je, že jsem s Manorem jednal a byl jsem opravdu blízko dohody o pevném kokpitu Formule 1.

RK: Formule 1 byla vždy Tvým velkým snem?

JK:
Ano. Všechno mé usílí, čas a sny jsem nasměroval tím směrem. Od roku 2016 je mi ale jasné, že se to nikdy nestane. Kolem Formule 1 rozhoduje do obrovské míry politika a ta asi není má silná stránka.

RK: V roce 2018 se zdálo, že jsi Evropu nadobro opustil směrem USA..?

JK:
Ano, plánoval jsem, že to natrvalo zkusím v IndyCarech. Odstěhoval jsem se tam a chtěl jsem odstartovat novou kapitolu kariéry. Pro tu první sezonu jsem měl dohodnuto s Edem Carpenterem, že za jeho tým pojedu všechny silniční okruhy a on ovály. Koncem roku se ovšem ukázalo, že se mi nepodaří najít kokpit na profesionelní úrovni i pro kompletní sezonu 2019.

RK: Tak tedy zpět do Evropy...

JK:
Viděl jsem tu jisté možnosti. Koncem ledna jsem domluvil své starty ve WEC a v Le Mans s týmem Jackieho Chana. Hned poté jsem s MP dohodl starty ve Formuli 2.

RK: Jet letos v Indianapolisu jsi plánoval dlouhodobě?

JK:
Ne. V zimě jsem si jako hlavní cíl předsevzal start v Le Mans. Miluji ale prostě závodění a rychlou jízdu v čemkoliv, a když mi v únoru zavolali, že by tu byla příležitost startu v Indy 500, tak jsem se jí hned chopil.

RK: Musíš strávit strašně hodně času na letištích a v letadlech...

JK:
Zatím to snáším, i když by nebylo špatné, kdyby někdo konečně přišel na to, jak funguje teleportace. Byl bych jeho prvním a nejlepším zákazníkem!

RK: Kdo organizuje Tvůj kalendář a stará se o lety, hotely a podobné..?

JK:
Nemám žádnou sekretářku nebo manažera. Svůj pohyb po světě koordnuji sám a hotely většinou zažizuje tým.

RK: A sponzoři?

JK:
I ty si hledám sám. To je prakticky nepřetržitý úkol...

RK: Můžeš jistě výborně porovnat závody v Evropě s USA a všechno kolem...

JK:
Skutečností je, že je „svět pořád menší“ a těch ohromných rozdílů ubývá. V Americe na to ale přesto jdou organizačně jinak. Jejich přístup je prostě mnohem uvolněnější. To je vidět i na tom, kam všude pustí fandy – i když musím přiznat, že to někdy rušilo, když ti po boxu pořád běhali cizí lidi. V Evropě jsou závodní podniky mnohem intezivnější, delší a náročnější. S nadhledem shrnuto vidí v Americe v závodech přeci jen ještě spíše zábavu – nechci tím říct, že by to tady v paddocku klidi nebavilo. Liberty se snaží situaci ve Formuli 1 zlepšit. Pořád je to ale sport „of the rich and famous“.

RK: Jak na tebe zapůsobil Indianapolis Speedway, pověstný Brickyard?

JK:
Nebyl jsem přehnaně ohromen. Možná, že se tam některým lidem nelíbilo, že jsem hned nepadl na kolena a nelíbal „Yard of bricks“. Přesto před nimi smekám. Vidět těch 300.000 lidí na tribunách a uvědomit si, že jsem částí té show, to bylo opravdu dojemné. Jejich paráda městem před závodem je také velkolepá. Umí prostě takové podniky slavit.

RK: Český jezdec Tomáš Enge svého času popisoval, že ho čtvrť Indianapolisu ve které bydlel, jaksi adopotovala za svého.

JK:
Jako jezdec jsi tam opravdu někdo a znali mě tam i na ulici, když jsem ráno šel pro housky. Indianapolis prostě tím závodem žije. No a když tam vyhraješ, tak jsi nadosmrti hrdinou... Američané jsou prostě schopni úplně jinak celebrovat úspěch někoho jiného. Mají jednoduše společně s ním radost. U nás je to úplně jinak. V Evropě každý jen čeká na to, že nějaký favorit selže. Víš, co je v Anglii zaručeně na první stránce? No přeci když kriketový tým prohraje – ne když zvítězí“. Američané asi proto tak freneticky slaví své hrdiny, protože pro ně dějiny začaly teprve rokem 1776. My bychom asi s oslavováním hrdinů posledních 5000 let měli co dělat... (směje se)

RK: V Indy jsi byl na oválu nováčkem – Rookie. Jak se ti podařilo se tam zabydlet?

JK:
Pravdou je, že jsem potřeboval celé dva dny tréninku, než jsem našel pořádnou rychlost. Takuma Sato a Bobby Rahal mi při tom moc pomohli. Jezdit podél zdi rychlostí 400km/h, to je opravdu něco, na co si člověk musí zvyknout. Ten speed ale cítíš, jenom když se zaměříš na nějaký pevný bod kolem trati. Když se řídíš podle jiných aut, tak tu rychlost ani nepoznáš, vždyť se všichni pohybují tak nějak stejně rychle. Kvalifikace byla opravdu nervákem. Šlo o každou maličkost o každé malé zrychlení.

RK: Máš vztah k historii závodů, setkal jsi se tam s jejich legendami a navštívil jsi muzeum v Indianapolisu?

JK:
V muzeu jsem bohužel nebyl, na to jsem si neudělal čas. Ani s jejich legendami jsem se nesetkal. Já prostě nevyrostl s motorostickými idoly. Mezi závodníky jsem neměl žádný vzor. Mými idoly byli fotbalisti. Ve 13 letech jsem se jednou setkal s Davidem Beckhamem – to bylo něco, co do smrti nezapomenu!

RK: Motorsport nebyl vždy Tvou jedničkou?

JK:
Mým cílem vždy bylo stát se profesionálním sportovcem. Věnoval jsem se typicky anglickým sportům - rugby, kriketu a fotbalu. S velkým úspěchem. Ve všech jsem byl výjimečně dobrý s dostal jsem sportovní stypendium. Ve čtrnácti jsem si ale zlomil klíční kost a na čas jsem nemohl dělat nic. Bylo to klíčové období, ve kterém jsem poznal, co mi chybí nejvíce: nebyly to míčové hry, ale motorsport. Od té doby jsem věděl, jakou cestou se vydám. Kontaktní sporty jsem od té doby přestal provozovat. Mimo závodění se teď věnuji cyklistice a triatlonu – prostě sportům bez tělesného kontaktu se soupeřem.

RK: Zaměstnáváš trenéra nebo fysiotherapeuta?

JK:
Ne. Myslím, že o tématu přípravy a kondice vím své a také vím, co mé tělo potřebuje. Jezdím hodně na kole a terpve před týdnem jsem absolvoval triatlon ve Francii.

RK: V Le Mans jsi musel jet za tmy. Měl jsi s tím zkušenosti?

JK:
Ano, v noci jsem jel již začátkem roku v Sebringu.

RK: Jak hodnotíš svou sezonu 2019?

JK:
Hodně kladně. Ve WEC jsme v Sebringu vyhráli třídu a v Le Mans jsme až do defektu také sahali po umístění na podiu. Šílená byla jízda ve sněhu tady ve Spa...

S výsledkem v Indianapolisu jsem také spokojen. Tam už je ohromným úspěchem se kvalifikovat. V závodě jsem pak měl tu malou nehodu při zastávce v boxech... Ohledně Formule 2 si nedělám iluze. Jsou tady větší týmy, jako ART, Prema a DAMS, které mají více finančních možností a lepší technické zázemí. Držet jejich tempo je jen občas možné. Jsem spokojen s tím, čeho jsme dosáhli. Myslím, že jsme dost rychlí. Hlavně třetí místo v Baku bylo moc dobré.

RK: V Maďarsku jsi celý sprint jezdil na čtvrtém místě těsně za Sette Camarou. V cíli jsi mi řekl, že prostě nešlo ho předjet. Není tato charakteristika vozů demoralizující?

JK:
Takové to tu prostě je. Panuje tu strašná vyrovnanost. V kvalifikaci často dělí celé pole jen 1,5 s. Pak rozhodnou tyhle detailní rozdíly mezi týmy a všechno – i pořadí – je prostě do velké míry dáno. Problémem je, že je toho tolik regulováno a nikdo nemůže nějakým vlastním nápadem udělat skok kupředu.

RK: Ve které sérii vládne největší konkurence?

JK:
Jednoznačně ve Formuli 2 – F1 zahrnuto. Je to tím, že ta auta jsou tak podobná a pravidla ti svazují ruce, nemůžeš najít technické výhody, jak jsem uvedl výše. V Americe to jsou také velké týmy, jako Penske a Ganassi, kdo je pořád vepředu. I menší stáje ale mají možnost někdy najít trik, jak se posunout na špičku, a pravidelně se stává, že se blýskne i outsider.

RK: Co považuješ za největší den Tvé sportovní kariéry?

JK:
Start s Formulí 1 ve volném pátečním tréninku v USA roku 2016. Být součástí Grand Prix, to bylo přesně to, o čem jsem od svých 11 let snil. Byl to velmi zvláštní okamžik. No a o pak mé vítězství v Silverstone v GP2 roku 2016. Tenkrát tam se mnou bylo kolem 40 přátel a hostů a má rodina. Vyhrát závod GP2/F2 to je po vítězství v Grand Prix hned to druhé nejlepší na světě...

RK: A co bylo tím nejhorším okamžikem..?

JK:
Když jsem si uvědomil, že se asi nikdy nedostanu na start závodu Formule 1. To byla velmi hořká piloulka, jejíž chuť cítím ještě dnes. Do toho cíle jsem vložil tolik energie a emocí... Často mě to zaměstnává. Myslím si totiž, že do kokpitu Formule 1 patřím – stejně tak si to ale myslí asi kolem stovky dalších talentů, kteří to nikdy nedokázali.

RK: Apropos talent. Kdo s tvých soupeřů Tě nejvíce zaujal?

JK:
Byl to Tom Blomkvist. Ten mi dal nejvíce zabrat. Přesto jsme si u Carlinu ve Formuli 3 výborně rozuměli. On je přesně takový případ: vlastně patří do Formule 1.

RK: Je paddock Grand Prix dobrým místem, aby si člověk našel přátele?

JK:
Myslím, že ne. Já zde nemám žádného. Závodní víkendy trávím podle svého. Kamarády mám doma, když se vrátím z dráhy.

RK: Co plánuješ pro sezonu 2020?

JK:
Přesně to ještě nevím, chci ale závodit jako profík až do svých čtyřicátin, možná i trochu déle.

RK: Nemáš tedy mimo racingu žádný plán B?

JK:
Ne. Repton School jsem ale ukončil s výborným prospěchem takže si nedělám starosti, že jednoho dne neuživím rodinu...

 

Přidejte na : Facebook delicious Delicious
 
Nenalezen žádný článek
Nenalezen žádný komentář.
20:33, 07.12.
13:12, 01.12.
17:34, 30.11.
17:39, 29.11.
18:41, 28.11.
19:29, 27.11.
23:08, 10.10.
13:55, 29.09.
22:35, 27.09.
20:26, 19.09.
10:16, 09.09.
20:31, 02.09.
14:28, 02.09.
22:01, 23.08.
19:22, 12.08.
13:32, 05.08.
12:51, 05.08.
13:59, 14.07.
21:07, 12.07.
12:07, 02.07.
14:06, 23.06.
11:38, 23.06.
18:20, 21.06.
11:16, 21.05.
21:34, 12.05.
18:12, 11.05.
22:01, 10.05.
20:37, 31.03.
13:30, 30.03.
19:47, 29.03.
Josef Král - soustředění ve Špindlu 2011 Istanbul, Turecko - neděle - 2.závodIstanbul, Turecko - sobota - 1.závod
Istanbul, Turecko - pátek - tréning Istanbul, Turecko - pátek - kvalifikaceIstanbul, Turecko - čtvrtek - přípravy
Testy Paul Ricard Testy Paul RicardTesty Barcelona