Před dvaapadesáti lety, 9. dubna 1956, se narodil úspěšný americký závodník Randy Renfrow. Po úspěšné závodnické kariéře, která trvala téměř dvacet let, zemřel v roce 2002. Tehdy už nezávodil naplno, ale stále ještě se s úspěchem účastnil řady závodů. Připomeňme si jeho kariéru pomocí záznamů z historie silničních závodů i prostřednictvím vzpomínek pamětníků. 

***
Randy Renfrow, trojnásobný mistr silničních závodů AMA a jeden z nejvšestrannějších závodníků své generace. Narodil se 9. dubna 1956 v Booneville ve státě Missouri, později žil ve Virginii. Zemřel 9. srpna 2002. V březnu 2002 utrpěl zranění při nehodě na okruhu Daytona International Speedway. V době své rekonvalescence pobýval v domě svých rodičů, kde nešťastnou náhodou spadl ze schodiště. Na následky zranění hlavy zemřel.

Renfrow začal svou kariéru profesionálního silničního závodníka v roce 1981, zvítězil v mistrovství Grand Prix AMA 250 v roce 1983 a potom pokračoval získáním titulu v sérii AMA Formule 1 v roce 1986 a v sérii Pro Twins v roce 1989.

Randy byl známý svou schopností obstát v konkurenci na jakémkoli stroji od  motocyklů 250 Grand Prix až po AMA Superbike. Exceloval téměř v každé třídě profesionálních silničních motocyklových závodů. Celkem Renfrow získal 17 titulů v národních sériích AMA ve čtyřech různých třídách, včetně vítězství v závodě AMA Superbike na Willow Springs Raceway v Rosamondu v Kalifornii v roce 1990 jako člen továrního týmu Hondy.

Kromě svého závodnického umění na trati byl Renfow známý také pro svou statečnost a odhodlání. K závodění se vrátil po několika vážných zraněních a k závodům vždycky přistupoval rázně a s nadšením člověka, který je v tomto sportu nováčkem.

"Nikdy jsem neviděl závodníka, který měl v sobě větší odhodlání než Randy," řekl Ron Barrick, manažer silničních závodů AMA Pro Racing, který byl Renfrowovým mechanikem v době, kdy jezdil mistrovství Formule 1 a Grand Prix 250. "Při závodění v 70. letech jsem se s Randym spřátelil. Na silnici jsme spolu strávili mnoho let, jezdili jsme z jednoho závodu na druhý, zažili jsme spoustu úspěchů i neúspěchů, které jsou vždycky součástí závodění. Získal respekt u svých vrstevníků houževnatostí svého ducha, když závodil na vysoké úrovni v sérii AMA ještě dlouho po vrcholných létech své kariéry, kdy vítězil v mistrovstvích, prostě jen pro to vzrušení při závodění."

Randy závodil více než 20 let a byl jedním z nejoblíbenějších závodníků v padocku. Později během své kariéry se několikrát pokoušel se závoděním skončit, ale vždycky se vrátil ke sportu, který miloval. Grand Prix AMA 250 v Daytoně byl jedním ze závodů, po kterých zřejmě Renfrow nejvíc toužil. V tomto závodě získal v průběhu let pět umístění na stupních vítězů, včetně dvou druhých míst, ale nikdy se mu tam nepodařilo zvítězit. Byl jedním z nejrychlejších jezdců Grand Prix v předběžných jízdách během Motocyklového týdne v březnu 2002, ale měl tam nehodu, při níž utrpěl vážná zranění. Zdálo se, že už je jeho léčení na dobré cestě, když doma u rodičů utrpěl to nešťastné zranění, které se mu stalo osudným.  

Vzpomínka na Randyho Renfrowa

Adams i Plumb bez pobízení, nezávisle na sobě, vyprávěli příběh o tomtéž závodě - o závodě Road America v roce 1989. Každý po svém. V kvalifikaci byli hodně za Quarterleym, a tak se Renfrow se žlutým poznámkovým blokem ukryl ve vanu, který patřil týmu. Když se zase objevil, popsal každý jednotlivý problém na trati a navrhl řešení, jak to udělat lépe. Adams viděl ten blok ležet na sedadle jezdce a zmocnila se ho zvědavost.

"Na té stránce bylo asi 12 nebo 13 věcí," jedna ze čtyř se týkala technických problémů, ty ostatní byly "velmi osobní poznámky. Mnohým z nich jsem ani nerozuměl a chtěl jsem toho raději nechat. Neměl jsem vůbec v úmyslu číst něčí soukromý deník. Už jsem na to nechtěl myslet. Silně osobní postřehy, které zřejmě používal jako motivační nástroj, který ho měl donutit, aby sáhl až na dno svých možností, tak aby se dostal na šestý rychlostní stupeň, když jich ve skutečnosti bylo jen pět." 

Adams si vybral do týmu Renfrowa, protože se tam přesně hodil. Doslova. Adams vytvořil motocykl Commonwealth Honda RS850 jako motocykl čtyřpětinové velikosti, tak aby využil jednoho z fyzikálních zákonů, podle kterého snížení hmotnosti zvýší rychlost. Chtěli k tomu také jezdce čtyřpětinové velikosti a těch možností na výběr nebylo mnoho. "Randy Renfrow byl v té době bezesporu na prvním místě té řady. Nevyslovený zůstal fakt, že ten jezdec nejen musel mít čtyřpětinovou velikost, ale musel mít také šestipětinové srdce a šestipětinové odhodlání. On byl sice malé postavy, ale byl velký, pokud šlo o odhodlání a schopnost obstát v konkurenci."

Adams se s tímto sportem teprve seznamoval a sledoval, jak Renfrow porazil Wayna Raineyho na Hondě v posledním mistrovství Formule 1 v roce 1986 díky tomu, že byl úzkostlivě pořádný a nesmírně soustředěný na svůj cíl. Přitom měl pro závodění velmi skromný rozpočet. Týmu nejednou došly peníze. Tak nějak přežili. Také viděl, jak Renfrow v roce 1983 získal titul roku 1983 ve třídě 250cc. Bylo nutné Renfrowa přemluvit, aby závodil na dvouválci. On chtěl místo na Superbiku. Titul na dvouválci vedl k získání místa závodníka na motocyklu RC30 v týmu Commonwealth Honda v roce 1990. Ve své první úplné sezoně na Superbiku skončil na druhém místě za Dougem Chandlerem na Kawasaki, když zvítězil v posledním závodě sezony ve Willow Springs. Bylo to poslední vítězství jeho kariéry v sérii AMA, i když k tomu vlastně nebyl důvod.

Při testování na motocyklu RC30 během další zimy ve Willow Springs v osmé zatáčce spadl. Vážně si poranil pravou ruku. Ruka se mu zachytila do motorky, když klouzal v rychlosti asi 140 mil za hodinu. Měl tak vážně poškozený palec pravé ruky, že o několik dní později bylo rozhodnuto o tom, že mu amputují palec pravé nohy a přišijí mu ho na ruku. Chirurg mu řekl, že se to možná nepodaří. Renfrow mohl skončit bez palce na ruce i na noze. Jak se ukázalo, zbytek palce na ruce, který zůstal, byl dost velký na to, aby to fungovalo. Mnoha lidem by se to možná nezdálo tak důležité, ale Renfrow zřejmě usoudil, že to je nutné.

"Pane Bože, dovedete si to představit, nechat si uříznout palec na noze a dát si ho přišít na ruku?" ptal se Adams. "Tvrdost není důsledkem tělesného vzrůstu, je to otázka srdce. A tenhle člověk byl tak tvrdý a tak statečný, že jsem prostě nikdy nikoho takového nepoznal. Kdykoli si myslím, že prožívám těžké období a že trpím, vynoří se mi někde v hloubi mé mysli vzpomínka na Randyho Renfrowa a já ty černé myšlenky dokážu překonat."

Po svém "odchodu do závodnické penze" Renfrow během svých četných návratů na trať téměř výlučně závodil ve třídě 250cc v AMA Grand Prix. I poté, co nejezdil na motocyklu skoro rok, vždycky byl blízko těch vpředu. Renfrow později prodělal jedenáct operací, z nichž jedna trvala téměř dvanáct hodin. Přesto se v roce 1992 vrátil k závodění na Daytoně na motocyklu 600cc - závod si financoval sám. Mezi spoustou továrních jezdců skončil jako třetí. Šéf pro silniční závody firmy Dunlop Jim Allen, jeden z Renfrowových nejstarších přátel, řekl: "Vzpomínám si, že jsem ho viděl vedle vítěze. Prostě jsem brečel. Dostal se na bednu."

Renfrow byl rozhodnutý, že bude dál závodit . A skutečně závodil, i když už nikdy nedosáhl svých dřívějších úspěchů. Během kariéry, která trvala téměř 20 let, byl vždycky blízko vrcholu. V roce 2001 jel čtyři závody MBNA 250 GP, skončil na stupních vítězů v Daytoně a VIR, ve zbývajících závodech byl čtvrtý a šestý. Byl jediným jezdcem, jehož soupeři v závodech byl Kenny Roberts i oba jeho synové, Kenny Jr. a Kurtis. V roce 1998 si všiml, že se Kurtis na trati chová poněkud divoce. A požádal, aby řekli jeho otci, ať ho trochu zklidní. Roberts starší, který si už sám této tendence u svého mladšího syna všiml, mu byl za tento vzkaz vděčný.

"Randy je jedním z těch lidí, kteří se nestarají jen o sebe," řekl Plumb. "Není to jen typický závodník. Když jsem dělal ten dvouválec, tak nějak nám chyběli lidi. On měl dobré vztahy s Dunlopem. Vždycky s Dunlopem spolupracoval na pneumatikách a to mi pomohlo. Byl to jeden z těch profesionálů, kteří vždycky dokáží říci něco dobrého a nikdy vám neublíží, nikdy nezpůsobí, že se cítíte neschopný, vždycky vám pomohou, abyste měli dobrý pocit z toho, co děláte."

"Kéž bych ho byl znal ještě trochu lépe," říká Adams. "Randy byl jedním z těch lidí, kteří si také nechávají spoustu věcí pro sebe. Pracoval jsem s ním tři roky a bylo toho hodně, co bych byl rád věděl, ale nevěděl jsem to. Myslím, že totéž můžete říct o každém, když už tady není."

Adams nakonec říká: "Pokud jste výborný v profesionálním sportu, zůstává po vás kousek nesmrtelnosti. Pro fanoušky je to příjemné. Vždycky se najde někdo, kdo se podívá do knih se záznamy o historii sportu. Někdo, kdo bude pátrat v minulosti po někom, o kom by mohl informovat v nějakém programu. Ukáže, že v dřívější generaci se stalo to nebo ono a ejhle, tady je naše hvězda. Vaše úspěchy vás přežijí. Pro mne je to útěcha, že jsem znal Randyho. Jeho úspěchy zůstanou v historických knihách, až tady už nebudu."

Hlavní body kariéry Randyho Renfrowa

2000 - Legendární veterán Renfrow se vrátil a získal druhé místo v závodě AMA 250 Grand Prix na Brainerd International Raceway. Byla to šestá sezona po sobě, kdy získal aspoň jedno umístění na stupních vítězů. Závodil ve svém vlastním soukromém týmu na Hondě.

1999 - Veterán Renfrow, který už se závodní kariérou napůl skončil, závodil v neúplné sezoně v týmu Erion Honda. Zúčastnil se pěti závodů série AMA 250 Grand Prix a ve třech z nich získal druhé místo - byly to závody Road America, Mid-Ohio a Pikes Peak. 

1998 - Renfrow se dostal na stupně vítězů v závodech AMA 250 Grand Prix na New Hampshire International Raceway a Brainerd International Raceway. Získal cenu AMA Sportovec roku. Člen TRAC (Poradní výbor pro kontrolu tratí). Závodil pro tým Erion Racing. Na konci sezony oznámil ukončení kariéry závodníka na plný úvazek, ale dál zůstal aktivním členem TRAC a slíbil, že se v roce 1999 zúčastní vybraných závodů.  

1997 - Jeho kariéra závodníka AMA Pro Racing byla jednou z nejdelších. V sérii AMA 250 Grand Prix získal šestkrát umístění na stupních vítězů.

1996 - V sérii 250cc Grand Prix byl čtyřikrát druhý za Rich Oliverem. V této sérii byl na stupních vítězů šestkrát. Získal své nejlepší umístění v sérii AMA 250GP od doby, kdy v roce 1983 získal titul. Jel na Superbiku Ducati v týmu Rode Dale Quarterley v Daytoně 200 a skončil třináctý - bylo to druhé nejlepší umístění Ducati. Podepsal smlouvu pro rok 1997 s týmem Moto Liberty Honda.

1995 - Trojnásobný mistr národní série AMA získal své první vítězství v sérii AMA National po pěti letech v Brainerd v AMA Grand Prix 125. V sérii 125GP skončil celkově druhý. Při svém návratu do série Grand Prix 250 po osmi letech absence skončil na pátém místě. Ve třídě 125GP šestkrát skončil na pódiu, z toho dvakrát zvítězil (Brainerd a St. Louis). Třikrát byl na stupních vítězů v sérii 250GP (vždycky na třetím místě). 

1994 - V sérii 600 SuperSport na Hondě byl šestkrát v první desítce. Jeho nejlepším umístěním v této sérii bylo čtvrté místo v Brainerd. 

1993 - V sérii 600 SuperSport byl druhý při závodě v Brainerd, na stupních vítězů stál celkem třikrát. Na motocyklu Ducati Superbike v soukromém týmu v závodě Road America skončil jako devátý.

1992 - Triumfální návrat k závodění poté, co přišel o palec při nehodě na testech. Třikrát skončil na stupních vítězů v sérii 600 SuperSport, včetně druhého místa v Mid-Ohio, jezdil za tým Two Brothers Racing Honda. Závodil v Road America na motocyklu Superbike RC30 v týmu Honda of Canada, který vlastnil Reuben McMurter a skončil jako šestý. Byl třetí na Texas World Speedway v posledním závodě série 750 SuperSport na Hondě 600cc.

1991 - V této sezoně nezávodil kvůli zraněním. 

1990 - Získal své jediné vítězství  v sérii Superbike National v týmu Commonwealth Honda (později se tento tým jmenoval Smokin’ Joe’s Honda) ve Willow Springs. Čtyřikrát stál na pódiu v sérii AMA Superbike a sezonu skončil celkově na druhém místě. 

1989 - Získal tvrdě vybojované vítězství v sérii AMA Pro Twins před Dalem Quarterleym na Ferracci Ducati. Závodil na speciálu Commonwealth Honda, který používal motor Honda V-twin pro závody na dirt track.

1988 - Skončil na pátém místě v sérii AMA Superbike na Suzuki GSXR750 týmu Vance & Hines - nejlepší umístění bylo třetí místo v závodě Road America.

1987 - Vyhrál v závodech 250GP na okruzích Memphis a Road Atlanta na Hondě RS250 týmu Vance & Hines. .

1986 - Zvítězil v mistrovství AMA Formule 1, v poslední sezoně této série. Závodil na Hondě RS500 týmu Starfire. Jel svůj první závod série AMA Superbike a v Laguna Seca skončil devátý na Hondě v týmu Starfire.

1995 - Skončil druhý v sérii Formule 1.

1984 - Skončil na třetím místě v sérii Formule 1. 

1983 - Vyhrál pět závodů série AMA 250GP na Yamaze týmu Sure-Fire. Toho roku získal titul mistra této série, svůj první titul série AMA.

1982 - Skončil jako třetí v sérii 250GP na říjnovém závodě v Daytoně.

1981 - Získal první body v mistrovství AMA National, v Pocono byl pátý.

Výsledky v sérii AMA
2000: 17. (250GP)
1999: 15. (250GP)
1998: 4. (250GP)
1997: 5. (250GP),
1996: 2. (250GP), 48. (SB)
1995: 2. (125GP), 5. (250GP)
1994: 8. (600SS), 81. (750SS)
1993: 40. (SB), 3. (600SS), 30. (750SS)
1992: 24. (SB), 4. (600SS), 7. (750SS)
1991: -- 1990: 2.(SB), 13. (PT)
1989: 1. (PT)
1988: 5. (SB)
1987: 4. (250GP), 20. (600SS)
1986: 32. (SB), 1. (Formula 1)
1985: 2. (Formula 1)
1984: 3. (Formula 1)
1983: 1. (250GP)
1982: 12. (250GP)
1981: 16. (250GP) 

Zdroj: sportrider.com a nationalprivateer.com

Pozn. redakce: 

V době Randyho se jezdilo mnoho různých kategorií, ale jen dvě se označovaly jako GP. Formula 2 byla třída GP 250cc, Formula 1 třída GP 500cc. AMA seriál byl celoročně velmi náročný a skládal se z mnoha závodů. V článku o Randym je zmínka o Willow Springs. V té době to byl jeden z nejlepších kalifornských okruhů po Sears Point.