jméno: heslo: | Registrovat
  formule1.phorum.cz www.motormix.cz www.terlickyokruh.nolimit.cz www.maxpowerleague.cz www.gptours.cz
 
 
Rozhovor k 70. narozeninám Waltera Lechnera: „Pro motorsport mě nadchly úspěchy Jochena Rindta“
Rozhovor k 70. narozeninám Waltera Lechnera: „Pro motorsport mě nadchly úspěchy Jochena Rindta“

Text a foto: Roman Klemm

Pro každého znalce automobilového sportu v Československu bylo a je jméno Walter Lechner úzce spjato především s Intersérií. Jak by ne: v 70. a 80. letech se jednalo o jedinou mezinárodní sérii sportovních prototypů typu Le Mans, kterou mohli komunistickou diktaturou omezení fandové shlédnout doma na vlastní oči – a Rakušan ze Salzburgu tento šampionát vyhrál hned čtyřikrát (1983, 1987, 1989 a 1994). Ale nejen to vedlo k tomu, že je Lechner jednou z největších osobností evropského auto-sportu. Sám přitom dobře ví, že je v zahraničí často populárnější než doma, kde přeci jen musí o přízeň veřejnosti „soupeřit“ s giganty, jako Rindt, Lauda, nebo Berger.

4. srpna 2019 měl vídeňský rodák 70. narozeniny a do úzkého kruhu vybraných slavících patřil v budapešťském paddocku vedle Lechnerových synů Roberta s Waltrem juniorem a kompletního týmu rakouské televize ORF i Roman Klemm. Jaká to výborná příležitost k rozhovoru a ohlédnutí za opravdu pestrou kariérou bývalého „Sacherova pikolíka“, který dnes kraluje objemné „říši Porsche Carrera Cupu“….

RK: Automobilový sport jsi pro sebe objevil relativně pozdě.

WL:
Ano, vyučil jsem se vrchním v renomovaném vídeňském hotelu Sacher. Ohledně mého zájmu o závody hrály ohromnou roli úspěchy Jochena Rindta. Byl u nás v Rakousku neuvěřitelně populární a my mladí jsme k němu vzhlíželi. Pracoval jsem právě v Paříži, když se mi v červenci roku 1968 naskytla možnost navštívit Velkou cenu Francie v Rouenu. Můj hrdina startoval z pole-position, ale nedojel. Dodnes pamatuji vítěznou jízdu Jackyho Ickxe na Ferrari. Byl jsem tím celým divadlem prostě nadšen – i když v závodě zemřel Jo Shlesser. Stejného roku jsem se proto z Paříže vydal - tak jako před tím do Rouenu - stopem, protože jsem prostě neměl prostředky - i do Le Mans, kde vyhrál ten nádherný Ford GT Rodrigueze a Bianchiho.

To byla tak nějak má první etapa cesty za automobilovým sportem.


RK: A ta další etapa?

WL:
Tou druhou byla škola Jimma Russella na Salzburgringu, do které jsem se přihlásil roku 1975. Šlo mi to a měl jsem už něco naspořeno, tak jsem si koupil Lotus 69 Formule Ford. Společně s Peterem Kröberem jsem založili vlastní tým. V této třídě jsem byl aktivní vlastně až do roku 1980. K Festivalu Formule Fordi v Brands Hatchi jsem se ale nikdy nedostal, Britové ho tehdy ještě vypisovali jen národně. Jezdil jsem tedy o Goldem Lion Trophy, což de facto odpovídalo mistrovství Evropy.

RK: Jak jsme se výše dozvěděli, nejsi „od fochu” – kde jsi vzal technické znalosti?

WL
: Tým jsem vedl společně s Peterem a technickou stránku zastával on…

RK: Ve Formuli Ford ale nelze zůstat navěky…

WL:
V Sezoně 1979 jsem nastoupil s vlastním týmem do německého šampionátu Formule 3. To představovalo onu třetí a rozhodující etapu ohledně vstupu na profesionální scénu. Ten ročník byl sice úspěšný, v jednom ohledu mi ale otevřel zvláště oči: uvědomil jsem si tehdy, že mé finanční možnosti nikdy nebudou stačit na Formuli 1, a s tímto snem jsem se tenkrát nadobro rozloučil.

RK: Bylo přeci dost jiných zajímavých a prestižních sérií..?

WL:
Ano, do šasi mého Raltu-F3 jsme zabudovali jiný motor a jezdili s ním Formel Super-V, než jsem si dal jednu sezonu pauzu.

RK: Poté jsi své síly soustředil směrem sportovních prototypů?

WL:
Správně, ještě jsem ale stačil vyhrát evropský pohár Formule V. I jako tým jsme ještě dlouhá desetiletí zůstali i ve Formuli Ford, kde jsme beze sporu patřili mezi absolutní evropskou špičku. Jména jezdců, kteří za mne jezdili, hovoří za vše. Najdete mezi nimi i hvězdy, jako Stefana Bellofa, Rolanda Ratzenbergera nebo Michaela Bartelse…

Já sám jsem ovšem začal jezdit i Intersérii na přestavěném Marchi Formule 1 týmu Brita Colina Benetta, Cobra.


RK: S Benettem ses pak roku 1984 dokonce vydal do věhlasné americké Can Am…

WL:
Celkem se mi dařilo a vyhrál jsem i jeden závod, byl tu ale geografický problém. Oba mí chlapci už byli na světě a nelíbilo se mi být tak dlouho pryč od rodiny. Zvažovali jsme přesun do USA, rozhodl jsem ale jinak. Ono CanAm mělo i své zápory: dosti nebezpečné okruhy, nehody a hodně zraněných kolegů kolem mne. Benett pak svůj tým stejně zavřel, já mu odkoupil jeho dva vozy na bázi F-jedniček Marche a Williamsu. Vzal jsem je s sebou zpátky do Evropy a připravil je na další ročník.

RK: Tak tedy zpět na evropskou scénu.

WL:
Ano – a ta byla tehdy na sektoru sportovních vozů velmi zdravá. Jezdil jsem Intersérii a pohár sportovních prototypů (později SAT1-Cup), a strašně se mi to líbilo. Bylo tam plno špičkových jezdců s výborným materiálem z mistrovství světa. Také finanční stránka věci byla velmi výhodná. Asi to byla má nejhezčí doba v motorsportu vůbec.

V tom období jsem měl i možnost startovat za tým Waltera Bruna v mistrovství světa vytrvalostních závodů. MS jsem jezdil i za stáje Kannacher a Gebhardt, například roku 1985 v Hockenheimu společně s Miroslavem Adámkem. No a pak tu bylo Le Mans – zajisté prestižní vrchol v kariéře každého závodníka. A byl to zaplacený job - sponzor Camel mi roku 1988 zaplatil 25.000 DM! Měl jsem tu čest tam startovat dvakrát, pokaždé jsme ale předčasně odpadli.


Jako tým Lechner Racing jsme paralelně pracovali na nejvyšší úrovni a začali jsme obsazovat vedle Intersérie i podniky DRM a MS. Svou kariéru v tomto sportu tehdy u mne začali manažerské osobnosti, jako Arno Zensen (dnes ředitel týmu Rosberg v DTM) nebo Franz Tost, (dnes vede stáj Toro Rosso-F1). Také Toto Wolff (dnes sportovní ředitel Mercedesu) za nás jezdil a byl dlouho instruktorem mé závodnické školy Wakter Lechner Racing School.

RK: Na Fordu Ecsort ses pak stal rakouským mistrem cestovních vozů.

WL:
Ano, s prototypy bylo roku 1991 konec a přesedlal jsem tedy na cesťáky. Když ovšem přesednete z takováho monstra s 1000 koníky jako Porsche 962C na téměř sériový Ford Escort-Cosworth, tak je to opravdu znát. Mně osobně už nedělala jízda s tak „slabým“ vozem špás. Se závoděním jsem pak přestal – nicméně jsem neměl ani jinou možnost: Robert právě začínal a rozhodli jsme se, že naše finanční a technické zázemí soustředíme směrem jeho postupu.

RK: Jaký sportovní potenciál jsi viděl u svých chlapců?

WL:
Robert dokázal ve Formulích Ford, -Renault a 3, že potenciál má. Šel cestou, která ho mohla dovést hodně vysoko. Problém byla jeho sezona F3 v Japonsku. Jezdil tam za tovární tým Toyoty a z různých důvodů se mu začátkem roku moc nedařilo. Výsledky přišly až později, to už ale bylo pozdě. Myslel, že má čas se prosadit – to ale byla mýlka. Možná, že nebyl dost „hladový po úspěchu“ – vždy věděl, že se může vrátit domů a pokračovat i tady. Vrátil se pak do Evropy a absolvoval dobrý test s F3000. Měli jsme pro tým Astromega budget 600.000 Euro, přišel ale jistý Španěl jménem Fernando Alonso a ten kokpit dostal za jeho 800.000. Jednali jsme i s Davidem Searsem, ten ale raději vzal Davida Saelense s jeho penězi od Finy… Robert tedy musel do zavřených vozů, později pak přestoupil na V8-Series, což byl de fakto konec jeho cesty směrem Formule 1. Ve vozech GT pak několikrát ukázal, co umí. Nikdy ale netruchlil, viděl svou situaci naprosto realisticky. V tomto sportu prostě někdy záleží na jediném okamžiku, ve kterém se musíš blýsknout. Když ten propásneš, tak…

Také mladší Walter měl ohromný potenciál. Ve Formuli Ford vyhrával již v šestnácti. Postoupil do znovuvzkřísené Formule V, kde byl nejlepší. Měl tam ale těžkou nehodu a VW pak své angažmá v monopostech stejně zastavil. Zklamání z toho, že se do F1 nedostane, nebylo u Waltera tak velké – po zkušenostech s Robertem jsme již předem věděli, že na to finančně prostě nemáme. U Waltera jsme nesehnali peníze ani na F3, proto přesedlal do Porsche Cupu – a časem se tam začal angažovat celý náš tým. Otázku jeho další sportovní kariéry pak stějně negativně vyřídila težká nemoc. To, že jsme dnes jedním z nejúspěšnějších týmů dějin Porsche Cupu tedy vlastně vděčíme Walterově tehdejšímu přestupu z monopostů – a z nouze.


RK: Jak vidíš další vývoj Walter-Lechner-Racingu?

WL:
Mí chlapci ode mne krok po kroku přebírají vedení celé organizace. Jednoho brzkého dne jim předám i organizaci arabského šampionátu Porsche Carrera Cupu. Nemusíme si nic předstírat: jsem ještě naprosto fit, všichni ale stárneme – a já určitě odmítám belhat se po paddocku o holi. Ta představa prostě neodpovídá mému egu.

RK: Co považuješ za největší úspěch své kariéry?

WL:
Těžká to odpověď… Když se nad tím ale zamyslím, tak je největším úspěchem skutečnost, že je člověk uznáván. Franz Tost nebo Toto Wolff přijdou poklábosit – a teprve dnes mi Alex Wurz prozradil, že pro něho rozhovory nebo porady se mnou znamenají největší obohacení, které v tomto sportu zná. Prostě maximální integrace ve scéně – to lze asi hodnotit jako ten největší a totální úspěch.

RK: Byly tu i trpké chvíle. Vzpomínám třeba na poslední závod na starém Österreichringu roku 1994, který jsi sám organizoval. Vidím Tě ještě dnes před sebou při tiskové konferenci se slzami v očích...

WL:
Jistě, to byla zlá zkušenost. Ten podnik jsem zažil jako jeho organizátor, promotér a k tomu i jako šéf týmu a aktivní jezdec. Cítil jsem tedy ohromný tlak, jak finanční, tak i spoortovní. No a právě tam se zabil kolega Hannes Wustinger. Představ si, že jsem to byl já osobně, kdo o tom neštěstí musel informovat jeho rodinu. Naprostý horor… Nevěděli jsme, zda to celé odpískat, nebo pokračovat. Wustingerova rodina mne ale ujišťovala v tom, že by bylo v Hannesově zájmu jet dál.

RK: Zmínil jsi, že se Lechner Racing těší v zahraničí možná většího uznání než doma v Rakousku. Mohu Tě ujistit, že Tvá popularita v Čechách asi také převyšuje tu v Rakousku…

WL:
Závodit v Čechách bylo vždy něco zvláštního. V dobách socialismu tam měl závod Intersérie, co se návštěvy týče, de facto úroveň Grand Prix Formule 1. Moc rád na to vzpomínám. Byli jsme permanentně obklopeni fanoušky a nový mostecký okruh byl tehdy i pro nás něco non-plus-ultra kvality. V Mostě jsem několik let nebyl, teprve nedávno zase. A opět tu byli lidé, kteří chtěli podpisy na fotky a modely..!

RK: Tak tedy ještě jednou „Vše nejlepší k sedmdesátinám“ – a ať se Ti dále daří Tvůj život manažovat tak úspěšným způsobem!


 

 
 

Přidejte na : Facebook delicious Delicious
 
Nenalezen žádný článek
Nenalezen žádný komentář.
PF 2019Přejeme všem čtenářům Motorelaxu krásné Vánoce a mnoho nádherných zážitků s motosportem v příštím roce.
22:22, 28.08.
21:25, 22.08.
10:47, 19.08.
12:55, 17.08.
12:35, 16.08.
15:52, 02.08.
21:50, 22.07.
22:16, 20.07.
21:54, 17.07.
19:38, 15.07.
23:52, 12.07.
15:00, 27.06.
14:47, 11.06.
15:08, 03.06.
13:29, 21.05.
12:49, 21.05.
11:49, 21.05.
11:28, 21.05.
21:59, 16.05.
13:56, 14.05.
11:46, 14.05.
15:36, 06.05.
11:28, 02.05.
21:47, 24.04.
21:55, 18.04.
21:26, 15.04.
22:10, 14.04.
23:31, 08.04.
21:58, 06.04.
21:51, 04.04.
Závod historických vozů v Pau Valencie - zřícená skleněná kukaň VIPJKDesigns - přilby českých jezdců - (c) JKDesigns
Mercedes-Benz SLR McLaren Mercedes-Benz SLR McLarenMercedes-Benz SLR McLaren Roadster
McLaren F1 roadcar Race of Champions