Martinsville Speedway je jedinou tratí, která se v závodním kalendáři NASCAR pohybuje od založení vlastní asociace, tedy od roku 1949. Stalo se tak hlavně poté, co ze seriálu vypadl půlmílový ovál v North Wilkesboro. Trať se nachází v jižní Virgínii, daleko od hranic Severní Karolíny, kde celé šílenství na klopených oválech začalo. Závodiště bylo vybudováno hned po 2. světové válce. Zakladatel Clay Earles jistě netušil do jakých výšin se jeho počin dostane, ani nadčasový Mr. Earles neměl ponětí o obratech dnešních dnů. Trať se stala zhmotněním snů po závodění, o milionových výdělcích tehdy řeč nebyla. Martinsville Speedway dnes tak ctí kořeny závody NASCAR, který vzešly právě z krátkých a prašných oválů tohoto typu.

Trať by mohla vyprávět a psát celé knihy, příběhů se tu událo bezpočet. I tak některé z nich vyčnívají nad ostatními. V dubnu roku 1960 zde zvítězil v té době ještě neznámý mladík jménem Richard Petty. Šlo o jeho druhý úspěch kariéry a zároveň to byl první start na nově poasfaltované trati. Od toho dne se Richard na Victory Lane v Martinsvillu dostal hned 14x, rekord platící do dnešních momentů. O patnáct let později od svého prvního úspěchu na dnes nejkratší trati seriálu si Richard stihnul vykroužit poslední vítězství, zároveň první pro motory Chevrolet, do kterých nově přesedlal. Na voze bylo poznat, že nešlo o vítězství jednoduché. Četné kontakty a dotyky se soupeři jistě přidali vítězství na váze.

Další, kdo se nejednou zviditelnil v Martinsvillu, byl Fred Lorenzen. Dokonce si zde vyjel i první vítězství kariéry, i když trošku v nezvyklém stylu. Psala se sezóna 1961 a na programu byla pětiset-mílová podívaná na jihu Virginie. Fred vyrazil s podzelené vlajky ze druhého místa. Avšak už dávno před závodem bylo zřejmé, že počasí nebude na straně motoristického odpoledne. Jezdci za sebou měli 149 kol, když se díky dešťovým kapkám rozvěsily červené vlajky. Jelikož se předpověď nezmiňovala o konci burácení blesků, vedení NASCAR se uchýlilo k nezvyklému řešení. Ačkoliv závod byl vypsán na 500 kol neboli 250 mil, díky předčasnému ukončení se Bill France rozhodnul závod změnit na pouze dvojset-kolovou záležitost. Jezdci rázem měli splněnou polovinu závodu a věc se tak stala oficiální.

Původních 500 mil bylo naplánováno o několik týdnů později. To už Fred Lorenzen tak úspěšný nebyl. Potíže s motorem vyřadily Freda s dalších bojů o vítězství. I když tým Holman-Moody byl vždy na pit-lane bleskově rychlý, Fred byl klasifikován na 11. místě se ztrátou 35 kol. Vítězem se stal Junior Johnson, jmenovec který (alespoň  momentálně) sdílí i stejný počet vítězství jako jeho nástupce Jimmie Johnson. Junior se do vedení dostal v 366. kole a i když nakonec zvítězil o celé čtyři okruhy – tedy s velký náskokem – svůj vůz rozhodně nešetřil. Předváděl tak jízdu, která jej tolik charakterizovala. Junior Johnson jezdil celý život naplno ať už se dělo cokoliv. V Martinsvillu mu byly ukazovány tabule z boxové uličky, aby zvolnil. Šéf týmu Rex Lovette nervózně přešlapoval i proto, že Junior tyto vzkazy ignoroval. Během jedné z boxových zastávek dokonce Rex hrozil Juniorovi kladivem, jak se ale nakonec ukázalo Junior toho krásného odpoledne věděl co dělal.

Rok 1961 byl jediným kdy se na Martinsville Speedway startoval závod nejvyšší série NASCAR ve třech různých dnech.

V Martinsvillu se tu a tam dařilo vítězit i nováčkům. Jde o trať, která je velmi blízká těm, na kterých se dnes a denně předjíždějí hrdinové nižších sérií. Vzhledem k délce oválu, nejde o podívanou silných motorů a bohatých týmů. V Martinsvillu musí jezdec dobře zvládat strategii jednotlivých boxových zastávek, správně používat brzdový a plynový pedál a v neposlední řadě nepostrádat špetku štěstí. Nejednou se stalo, že vyhrál jezdec neznámého jména.

Příkladem může být závod v roce 1981. Neznámý Ricky Rudd vyhrál pole-position a vedle něj se na start postavil další nikým nepovšimnutý jezdec Harry Gant. Druhou řadu tvořili Buddy Arrington a Butch Lindley. V pátě řadě pak jistý Morgan Shepherd, jehož vůz byl na trať dovezen na otevřením vleku – tedy né v útrobách 18ti kolového vleku. Nováčci nepostrádali ani pověstné štěstí – tentokrát v podobě problému favoritů Darrella Waltripa, Bennyho Parsonsa, Cala Yarborougha či novopečeného šampióna Dala Earnhardta. Všichni jmenovaní se potýkali ne s úplně výkonnými motory. Všeho využil Pontiac Morgana Shepherda. Psalo se 387. kolo když se Morgan potřetí a naposledy probojoval do vedení. Navzdory dotírajícímu Neilu Bonnetovi se Shepherd dočkal prvního velkého vítězství. Velký den to byl i pro motory Pontiac, které se na Victory-Lane dostaly poprvé od roku 1963.

Dave Marcis se rovněž řadí mezi šťastně nováčky. I když v Marcisově případě vlastně nešlo o štěstí nováčka. Byl to jeho 227. start v NASCAR. I tak se v roce 1975 dokroužil ke svému prvnímu úspěchu. Ačkoliv startoval v barvách K&K Insurance Dodge týmu Harryh Hyda, což byl tým velice favorizovaný, on sám za favorita neplatil. V Martinsvillu se Marcisovi podařilo vyzrát nad druhým Benny Parsonsem hlavně díky nezbrklé jízdě, při které šetřil tolik důležité brzdy. Ostatní už zařídilo známé štěstí. Richard Petty zničil diferenciál, Cale Yarborough boural a Darrell Waltrip odstoupil z vedení z umrtveným motorem. Dave Marcis dokroužil pro první vítězství kariéry, v následujících letech přidal další čtyři a díky 883 startům se řadí mezi velikány tohoto sportu.

Z dnešního hlediska se velkým písmem do historie NASCAR zapsal i závod, který byl odmávnut během sezóny 1984. Zatímco se fanoušci poohlíželi za výkony Bobbyho Allisona a Darrela Waltripa, kteří v letech 1981 až 1984 předvedli nezapomenutelnou rivalitu, v Martinsvillu se na světlo světa pomalu dostávala ikona budoucnosti. Za volant závodního vozu se posadil Geoff Bodine a svým vítězstvím odstartoval úspěšnou éru tenkrát neznámého týmu Ricka Hendricka. Geoff se do popředí dostal po restartu v 452. kole a nečekaným únikem zajistil první vítězství pro sebe i pro nově-vzniklý tým. Pro barvy Ricka Hendricka to byl teprve osmý pokus o úspěch na tratích Winston Cupu.

Jimmie Johnson a Jeff Gordon pak více než významně rozšířili úspěchy tohoto týmu. Od roku 2003 se Hendrick v Martinsvillu radoval celkem v deseti případech, prohrál pouze čtyři závody. Tuto neděli se Jeff Gordon bude pokoušet o osmé a Jimmie Johnson o sedmé vítězství. Z aktivních jezdů jim na paty šlape dnes už nezávodící Geoff Bodine. Třetí Denny Hamlin, Mark Martin a Tony Stewart se v Martinsvillu radovali pouze ve dvou případech.