Sice už několik let překládám články o motorkách, ale přiznávám bez mučení, že jsem pouze motorkář-teoretik. Pořádnou závodní motorku jsem viděla jen několikrát a závodníky znám z fotografií. Není nic divného na tom, že jsem měla chuť aspoň trochu přičichnout k atmosféře závodů. Vidět závody Velké ceny nebo WSBK by sice bylo lákavé, ale přece jen to jsou akce velkých rozměrů se spoustou lidí. Takže se zrodil plán na návštěvu některého závodu, který nemá zrovna světové parametry.

Tradiční náročný závod v nedalekých Hořicích mi unikl, ostatně jsme plánovali, že se tam potkáme s Martinem Loichtem. Jenže osud rozhodl jinak, jeho tragická smrt na Mannu nás zaskočila. I kvůli tomu jsme nějak neměli chuť do Hořic jet. Těrlicko bylo určitě zajímavé, ale je to trochu daleko, navíc tam nikoho neznám. Takže nakonec zvítězil Kyjovský okruh.

Ani tam nikoho neznám, ale tenhle kraj byl v určité době v československých motocyklových závodech docela proslavený. Z Jižní Moravy – hlavně z Hodonína a nejbližšího okolí - pocházelo mnoho závodníků – ne všichni byli špičkoví, ale motocyklové závody lákaly spoustu lidí. Dnes už ti někdejší mladí nadšenci jsou tatíci a dědečkové v letech, ale na závodění si rádi zavzpomínají. Mnozí z nich se právě v Kyjově ještě svezou na závodním motocyklu. I když jde třeba jen o nějaké to čestné kolo, člověk musí smeknout před takovými, kterým je třeba hodně přes sedmdesát, někdy i přes osmdesát, a přesto se obléknou do kombinézy a závodnických bot, nasadí přilbu a vyrazí rychlostí, která laikovi, jako jsem já, nahání hrůzu.

Takže tedy Kyjov. Cílem nebylo vidět samotný závod, i když by určitě byl zajímavý, spíš šlo o setkání s lidmi kolem toho všeho. Projít se po depu, potkat nějaké známé… k tomu je samozřejmě nejlepší mít průvodce, který tohle prostředí a ty lidi zná. Volba padla na sobotu, protože v sobotu je přece jen větší klid než při nedělních závodech.

Přivstali jsme si a do Kyjova jsme dorazili už po osmé.

Parkujeme auto a vyrážíme do depa. Depo se teprve probouzí po studené noci strávené ve stanech nebo v autě. Žádné pohodlné motorhomy a restaurační zařízení, jaké mají profesionální jezdci. Prostory kolem kyjovského nádraží jsou zaplněné stany. Komplikace způsobují stavební práce, které v současnosti před nádražím probíhají.

Procházíme řadou stanů a za chvíli už vidíme prvního člověka, s kterým se můj průvodce zná. První stisk ruky, první pozdravy, první vzpomínky a taky první (a poslední) číška výborné meruňkovice. Čeká nás zpáteční cesta autem, takže přípitek je spíš symbolický.

„Jak se máš?“ „To víš, všelijak, už to není, co to bývalo… léta utíkají, na motorku už nesednu, ale stejně jsem tady...“

Prostě koníček – nebo spíš pořádný kůň – kterému člověk věnoval velkou část života, pořád přetrvává.

Procházíme dál kolem stanů v depu, okukujeme motocykly, zastavíme se u stanu známého továrního jezdce „emzety“ Heinze Rosnera, jehož vypulírované motorky stojí za podívání. Potkáme starého mechanika, který sice už nepracuje, ale pořád ještě s nadšením sem tam něco udělá. Někteří z těch, s kterými jsme se setkali, se připravují na čestné kolo, někteří mají před sebou závod.

Ospalost postupně mizí, stále víc je slyšet řev motorů. Někde jsou vidět celé závodnické rodiny – otec a syn, oba v „plné polní“, občas se v závodnické kombinéze objeví i žena. Někteří z jezdců si s sebou přivezli děti. Ty se tváří velmi důležitě a je vidět, jak jsou na tatínka a jeho motocykl hrdé.

Setkáváme se i s lovci autogramů a fotografií. Nadšeně vyhledávají známé osobnosti, žádají je o podpisy a nechávají se s nimi fotografovat.

Další a další setkání – některá jen na pár slov, některá na delší povídání. Také Indiho – Michala Dokoupila – jsme zahlédli, ale pozdravili jsme se jen s jeho věrnou průvodkyní Veronikou, Michal pořád někam spěchal. S úctou jsme se pozdravili s pravidelným návštěvníkem Kyjovského okruhu, šestinásobným mistrem světa Jimem Redmanem… Živého mistra světa jsem viděla poprvé. Musím říct, že vypadá jako obyčejný smrtelník.

Zatím už se začaly motocykly řadit na přejímku. Kontrola proběhla a potom už se jednotlivé kategorie připravují na trénink. Pak odmávli začátek tréninku a jezdci vyrážejí na trať. Zkouším vyfotografovat projíždějící motocykly, ale zjišťuji, že to vůbec není jednoduché. Než můj fotoaparát zareaguje, motorka je většinou pryč, nebo po ní zůstane jen čmouha. Asi by to chtělo lepší foťák – nebo spíš lepšího fotografa. Přerušení tréninku, výjezd sanitky –  někdo spadl, ale asi to nebylo nic vážného, protože sanitka se po chvíli vrací a trénink pokračuje…

A pokračuje také letošní typické aprílové počasí, které se nějak zapomnělo a přetrvalo až do září. Začíná hustě pršet. Trénink sice pokračuje, ale pokročilo už i odpoledne a nám nezbývá, než se s Kyjovským okruhem rozloučit. Ještě malé zaváhání – co kdybychom přece jen zůstali na ten závod – ale pak to zavrhneme. Čekají další povinnosti, včetně povinností vůči čtenářům Motorelaxu. Jedou se přece závody Velké ceny a WSBK! Ještě poslední ohlédnutí a potom už… no, snad někdy příště. A to už si nenecháme uniknout ani závody.

Zdroj: Motorelax
Foto: Motorelax