Fenomén motocyklového závodění oslaví v pondělí tři desetiletí svého života. Užil si to. Život, závodění, láska, přátelé… „Chtěl bych kluka, aby jezdil, ale taky holčičku….“

Valentino Rossi je teď už zkušeným mužem a jiným závodníkem. Není to kvůli tomu prahu, který teď překročí. Dostal se do problémů na závodní trati, ale měl dost síly na to, aby zase byl skvělý, i přes osobní problémy (daně), a vrátil se k vítězství. Dnes už je opravdu jiný, snad lepší. Dokáže se radovat i z drobností, které obohacují jeho život, a štěstí stále ještě stojí při něm. Především se mu daří zůstávat mezi lidmi: mezi přáteli, ale také mezi těmi, které ještě před rokem považoval za nepřátele a snažil se mít od nich odstup. Bere věci tak, jak jsou. Má to štěstí, že se pořád usmívá a ví, jak jednat s těmi, s kterými se musí setkávat. Když jezdí na své Yamaze, předjíždí a předjíždí. Nikdy ho nepřestane bavit vítězit a užívat si to.

Tak Valentinovi je třicet! Blahopřeji!

Dík.

Když si představíte pondělní ráno… Probudíte se. Budete se cítit úplně jinak než včera nebo minulý týden?

To je důležitá věc. Když mi bylo dvacet a viděl jsem třicátníka, řekl jsem si: ten je ale starý… Ale naštěstí, možná kvůli tomu, jakou práci dělám, se cítím úplně jinak. Ale je mi třicet…

Takže jste na třicítku změnil názor?

Dá se říct, že mít třicet dnes, to není tak jako před několika lety. V určitém směru dřív platilo, že v tomto věku byl člověk zralejší, měl rodinu. Teď šel průměrný věk nahoru. V každém případě se představa o tom, kdo je „starý“ hodně změnila.

Jaké to bylo, těch 30 let?

Ve svém životě jsem docela šťastný, jsem velmi spokojený se svou kariérou, v níž se mi podařilo dosáhnout skvělých výsledků, fantastických cílů. Důležité věci svého života jsem ale ještě neuskutečnil. Nemám děti, rodinu… Ale to je v pořádku. Mám na to ještě čas.

Jako dítě, když jste byl kluk, dovedl jste si představit, že vám bude třicet?

Dejme tomu. Ale cítím se ještě mladý, necítím se na svůj věk. Proto jsem spokojený.

Splnily se vaše chlapecké sny?

Ano, ale každý rok, při každém závodě a také v životě jsou stále ještě další věci, kterých je možno dosáhnout. Zestárnete, když začnete odpočívat a řeknete si: Už jsem dokázal všechno. Člověk musí stále bojovat.

Je Valentino stále ještě nezkrotný živel?

Mám pocit, že ten základ se nemění. Užívám si života a zábavy. Je jasné, že léta plynou a všechno se mění. Teď by se nehodilo, kdybych objížděl okruh s nafukovací pannou. (pozn.: Tady Valentino naráží na žertík zaměřený proti Biaggimu, jel kolo po vítězném závodě a měl na motocyklu nafukovací pannu. Tehdy se hodně mluvilo o vztahu Biaggiho s Claudií Schiffer.)

Co to znamená – obrátit list?

Třicítka je důležitá. Je to určitý bod. Musíme se rozhodnout, co dál, až přijde čtyřicítka. Deset let toho podle mého názoru moc nezmění –  po psychické stránce ani po tělesné. Později se toho ale změní víc.

Je těžké to nějak přesně určit. Ale dokázal byste jmenovat tři nejlepší věci, které za těch prvních třicet let staly?

V mém životě je to určitě vztah, který mám se svou rodinou. Moji rodiče a přátelé jsou opravdu výborní. Mám štěstí. Při závodech jsem měl spoustu nezapomenutelných zážitků. Z čeho jsem měl obrovskou radost, to byl přechod k Yamaze a to, že jsem na ní dokázal zvítězit.

Co byste nejraději zrušil?

Myslím, že s určitou lítostí vzpomínám na Valencii roku 2006. To byl v mém sportovním životě opravdu nepříjemný zážitek. V osobním životě to byly problémy s daněmi.

Litujete něčeho? Je něco, čeho jste chtěl dosáhnout, ale nepodařilo se to?

Nemám nic, čeho bych zas tolik litoval, jako třeba to, že jsem mohl mít nějaké přítelkyně, ale je to už dávno pryč. Naštěstí nejsem člověk, který zůstává zahleděný do minulosti. Vždycky se snažím jít dopředu.

Který člověk byl za těch třicet let pro vás nejdůležitější?

Řekl bych, že moji rodiče, Graziano a Stefania, protože jsem vyrůstal v klidném prostředí. Teď, když je mi třicet, dokážu to ocenit.

Komu byste chtěl poděkovat?

Pokud je někdo, kdo má největší zásluhu na tom, čeho jsem ve své kariéře dosáhl, tak je to Graziano. Taky jsem ale vděčný několika přátelům, je jich tak pět nebo šest, s kterými mám opravdu dobrý vztah. To je věc, která mi hodně pomáhá.

Zdá se, že závodník Valentino převažuje nad člověkem Valentinem.

Řekněme, že dodneška jsem věnoval obrovské množství času svému závodění. Mohl byste říct, že jsem tomu hodně „obětoval“. Můj život se hodně soustředil na závody. Proto jsem dělal víc věcí jako závodník než jako člověk v běžném životě.

Je nějaký člověk, kterého byste nejraději vymazal ze své paměti?

Ne, prostě není.

Hrála láska velkou roli ve vašem životě?

Určitě bych připomněl Ariannu. Bylo to velmi intenzivní.

A největší uspokojení?

Jedna věc, která se mi líbila po tom rozchodu v létě 2007, bylo to, že jsem si mohl znovu zorganizovat svůj osobní i závodnický život přesně tak, jak jsem chtěl. Mohl jsem pracovat s lidmi, s kterými jsem pracovat chtěl. Bylo to povzbuzující.

Nejlepší motocykl, na kterém jste jezdil?

Loňská Yamaha. Vlastně ten nejlepší motocykl třídy 500 byla Honda… Nic proti nim nemám, ale chci mít své nejlepší zážitky spojené s Yamahou. Ale když jsem v říjnu 1999 poprvé jel na pětistovce v Jerezu… Mamma mia… to byl pocit!!! Půllitr mě nadchl.

Stroj, který vás fascinuje?

Rozhodně Ferrari F1. Mám rád rallye. Ale když sednete do Fordu Focus, je to tak nějak normální. Ferrari, to už něco znamená. Ferrari je ten nejlepší stroj!

Nemáte strach z doby, kdy vám bude čtyřicet, padesát a tak dále?

Bylo období, když mi bylo tak sedmadvacet, kdy jsem se strachem myslel na to, že už mi není dvacet, ale spíš kvůli tomu, že člověk časem ztratí možnost dělat tyhle věci.

Jaké jsou vaše cíle pro dalších deset let?

To je pro mne zatím velká neznámá. Vím, že budu jezdit pro Yamahu další dva roky. Pak se budu muset rozhodnout, co dělat. Měl bych pokračovat a snažit se překonat Agostiniho rekord nebo to změnit a dělat něco jiného? Ale co? No samozřejmě, auto, ale na závodním okruhu nebo rallye? Rozhodně neuvažuji o F1.

Jako Schumacher, který ve čtyřiceti přešel na motocykl? Nebude žádný klidný domov?

To ne. Po skončení s motocyklem bych mohl mít čas založit rodinu, ale pořád ještě doufám, že budu jezdit…

A pro dalších třicet let?

To je moc dlouhá doba. Nemám tušení… Co bych moc rád chtěl mít, je syn. Děti.

Aby mohly závodit na motorce?

To jistě, kdyby to byl kluk… Moc by mi nevadilo, kdybych měl holku. Holky ovšem nejezdí na motorce. Ženy se samy rozhodnou, co chtějí dělat. Kdyby to byl kluk jako já, jezdil by na motorce.

Co byste si v den narozenin přál?

Aby bylo dalších třicet let stejně zábavných jako těch prvních třicet.

A co byste si přál teď?

Nejdřív chci ještě nějakou dobu pokračovat v závodění. A potom bych chtěl mít děti.

Dostanete nějaký speciální dárek?

Ano, čekám nějaký od svých přátel. Oni vědí, co mají dělat. Nikdy nechci nic nákladného. Znají mě a vědí, jaký jsem. K té třicítce určitě něco speciálního přijde.
 
A co si dáte vy sám?

Nemám tušení. Nechci nic extra. No, něco běžného, třeba titul mistra světa….

Zdroj: Gazzetta dello Sport
Foto: archiv