Americké stránky superbikeplanet.com občas připomínají své starší články, které byly v minulosti zveřejněny a které jsou natolik zajímavé, že by neměly zapadnout. Komentář Juliana Rydera vznikl v roce 2003.

„Kdo si myslíte, že jste? Barry Sheene?”

Je těžké vysvětlit, co vlastně znamenal Barry Sheene pro britský motocyklový sport.

Samozřejmě to byl poslední Brit, který vyhrál Velkou cenu třídy 500cc a také poslední Brit, který získal titul mistra světa, ale to není ani polovina toho všeho.

Pro Velkou Británii to byl prostě fenomén motocyklových závodů. Poznamenal závodní historii na celé desetiletí a ještě dál. Byl jediným jezdcem, kterého znala celá motocyklová veřejnost. Jediný, kdo zapůsobil mimo uzavřený prostor paddocku od doby Geoffa Duka a Johna Surteese, a ten musel vyhrát titul v automobilových závodech, aby si ho všimli. Byl to přesně ten typ, jakým by si člověk přál být. Rychlý, pohledný, bystrý, inteligentní a vždycky obklopený krásnými ženami. Když vás dnes zastaví policista kvůli rychlosti, řekne: „Kdo si myslíte, že jste? Barry Sheene?“

Říkávali jsme, že přesunul motocyklové závody ze zadních stránek novin na přední. Není to pravda. Před Sheenem motocyklové závody na sportovních stránkách vůbec nebyly. Tohoto magického kouzla dosáhl díky směsi prohnanosti, bezohlednosti a veselého šarmu. To mu umožnilo dosáhnout téměř všeho, co si přál. Být jeho týmovým kolegou nikdy nebylo snadné.

Byl prvním, kdo si uvědomil, že na sebe musí upozornit, pokud má soupeřit s ostatními sportovci. Spřátelil se s Georgem Harrisonem ze skupiny  Beatles, objevil se ve špičkovém zábavném pořadu televize BBC s pozoruhodným rytířem a kolegou motocyklovým závodníkem Ralphem Richardsonem, natočil reklamy s boxerem těžké váhy a národním hrdinou Henry Cooperem (to byl ten, který srazil Aliho tak tvrdě, že mu přitom praskla rukavice) a stal se osobou, která byla známá v každé domácnosti. Byl jediným motocyklovým závodníkem, o kterém kdy slyšela i vaše matka.

Jeho smrt pronikla do všech sdělovacích prostředků, které teď aspoň uznávají motocyklové závody jako sport, i když o nich nepíší s žádným nadšením. Veškeré zpravodajské televizní kanály uvedly informaci o jeho smrti. Každé noviny tomuto tématu věnovaly mnohem víc prostoru, než tento sport za normálních okolností získává. Můj deník – seriózní liberální list – uvedl tuto zprávu třikrát. Na zpravodajské stránce, na prvním místě stránky, kde jsou nekrology, a navíc tam byl obsáhlý oslavný článek na sportovních stránkách z pera slavného spisovatele. To všechno by mohlo zastřít jednu věc: že byl Sheene skvělý motocyklový závodník.

Byly tu samozřejmě dva tituly mistra světa třídy 500cc a bylo tu také nejrychlejší vítězství ve Velké ceně všech dob. Zkuste si dosáhnout průměru 135,06 mil za hodinu (217,36 km/h) v deseti kolech na starém okruhu ve Spa, který měřil 8,7 míle (1400 m) při Velké ceně Belgie roku 1977. Co není tak všeobecně známé, je ten fakt, že vyhrál Velkou cenu třídy 50cc a ve svém prvním roce ve třídě 125cc téměř získal titul – porazil ho pouze legendární Ángel Nieto.

I když je rozšířený názor, že nikdy nejel Isle of Man TT, ve skutečnosti tam jel, ale jen jednou. Byl hlasitým kritikem Horského okruhu předtím, než tam jel, i potom. Nahlas volal po zlepšení bezpečnosti okruhu v době, kdy se od jezdců čekalo, že budou závodit – a umírat – z lásky ke sportu a ve prospěch bankovního konta organizátorů závodů.

Spolu s Wernerem Schwarzelem, který jezdil sidecar, byl prvním oficiálním zástupcem závodníků ve FIM. Toto místo si zajistil takovými aktivitami, jako když použil dynamit na ucpaný záchod v paddocku na finském okruhu Imatra a vysvětlil, že ti, kdo za to zodpovídali, nikdy neposlouchali stížnosti, dokud někdo něco neudělal.

Nikdy neměl nouzi o publikum. Diváci ho milovali, protože ovládal umění říct věci, které nikdo nečekal. Po velmi vážné nehodě v Silverstonu se poprvé objevil na veřejnosti. Bylo to v pořadu BBC Sports Review of the Year (Ohlédnutí za sportem roku), což byl velmi prestižní program. Nejdřív se objevily jeho rentgenové snímky, potom nastartoval motocykl a Barry vyjel na jeviště na motocyklu RG500.

Murray Walker se ho zeptal, tichým, ale dramatickým tónem, do jaké míry ho poznamenala jeho hrozná zranění. Barry odpověděl, že v nemocnici tolik zhubl, že mu jeho mechanici museli dát na sedlo polstrování navíc, aby ho nebolel zadek.

Britští motocyklisté ho milovali. Neméně významný závodník Damon Hill o něm řekl, že to byl jeho první vzor. Moc se mi líbil příběh na internetových stránkách, které ho oslavovaly. Bylo to o jednom mladíkovi, který míval problémy s policí, protože si na svůj moped dal „L“ (learner) označující řidiče-začátečníka vzhůru nohama, aby to vypadalo jako sedmička Barryho Sheena.

Jeho jméno na startovní listině přivedlo na každou trať v Británii tisíce fanoušků a Barry to věděl. Závod z roku 1979 v Silverstonu s Kennym Robertsem se pořád ještě znovu a znovu vysílá v televizi BBC jako jeden z nejskvělejších momentů všech dob v tomto sportu. Po jeho druhé velké nehodě a návratu se nás tisíce nacpaly na noční přívoz přes kanál La Manche, abychom se dostali do Francie, abychom viděli jeho evropský návrat k závodění na Velké ceně Francie. Samozřejmě vyjel z paddocku a malíčkem zamával na tribuny. Publikum začalo šílet. My Britové, Francouzi, prostě všichni. Už nikdy žádnou Velkou cenu nevyhrál, ale to nevadilo.

Naposledy jsme ho viděli letos v Doningtonu na Velké ceně Británie. Barry jel dva klasické závody na motocyklu Manx Norton, jeden v sobotu po kvalifikaci a jeden v neděli po závodě MotoGP. Oba vyhrál. Když ho člověk zase viděl na pódiu, v černé kombinéze, vzpomněl si na to, jak začínal. V období plandavých černých kombinéz a přileb v tvaru misky na pudink – v případě Barryho na motocyklech Bultaco, které mu připravoval jeho otec. Závodění se hodně změnilo od doby, kdy Barry jezdil a pro změny v závodění udělal víc než většina ostatních.

Moje osobní oblíbená vzpomínka na Barryho Sheena – kousek mého osobního folklóru na téma Sheene – se váže k situaci po ukončení Velké ceny Belgie v roce 1984. Mířil jsem domů po francouzské dálnici směrem k přívozu na své Suzuki Turbo, když mě podivný zvuk pneumatik upozornil, že se ke mně něco důležitého zezadu blíží. Prohnalo se to kolem s veselým troubením klaksonu. Byl to Rolls Royce, který jel vysokou rychlostí. Poznávací značka byla BS 7.

Postavil jsem se na stupačky, zařval jsem pod přilbou a levou rukou jsem prorazil proud vzduchu.

.....................

Kdo by Barry Sheene?

Barry Sheene pocházel z Londýna, kde vyrůstal se svou sestrou. Narodil se 11. září 1950. Na motocyklu  jezdil od pěti let.

Láska k motocyklům byla stále větší a stále víc si přál stát se motocyklovým závodníkem na světové úrovni. Ještě před dvacátým věkem jel na Suzuki ve Španělsku svou první Velkou cenu ve třídě 125cc.

Další rok (v roce 1971) vyhrál v Belgii svůj první závod Velké ceny ve třídě 125cc a v mistrovství světa skončil na druhém místě. Velmi rychle se vpravil mezi fenomény, díky jeho šarmu.

Součástí jeho zábavy ve volném čase bylo pití, kouření, návštěva klubů a ženy. Měl veselou povahu a měli ho rádi muži i ženy. To, společně s jeho přízvukem cockney, přitažlivým zevnějškem a úspěchem na závodní trati značně zvýšilo jeho sebevědomí. Zajímal se o podnikání a rozhodl se hledat finanční podporu pro své závodění na podnikatelském trhu. Byl jedním z prvních závodníků, kteří získali spoustu peněz z reklamích médií.
 
První velkou nehodu zažil v roce 1975 na Daytoně 200 na Floridě. V rychlosti 175 mil za hodinu (asi 280 km/h) mu praskla zadní pneumatika. Byl to děsivá nehoda a hrozilo, že tím jeho kariéra skončí. Mezi jeho četnými zraněními bylo naražené levé stehno, zlomená pravá ruka, zlomené pravé zápěstí, zlomená klíční kost a několik zlomených žeber. Sheene byl ale odhodlaný člověk. Uzdravil se a zase se vrátil k závodění – po pouhých sedmi týdnech. Se svou budoucí ženou Stephanie Mc Lean, modelkou, se seznámil, když ještě chodil o berlích. Později se vzali a měli dva syny.

V roce 1976 vyhrál pět závodů Velké ceny ve třídě 500cc a konečně se mu splnil sen – stal se mistrem světa. V roce 1977 svůj titul obhájil, tentokrát zvítězil šestkrát. V roce 1978 dostal vyznamenání – MBE (Member of the British Empire) za svoje úspěchy v motocyklovém závodění.

Jeho boj s Kenny Robertsem na Velké ceně Británie v Silverstonu v roce 1979 je považován za jeden z nejskvělejších závodů Velké ceny 70. let.

Po ukončení sezony 1979 odešel z továrního týmu Suzuki. Byl přesvědčený, že nemá stejně dobrý motocykl jako jeho týmoví kolegové, a přešel na soukromou Yamahu.

Brzy ale začal dostávat tovární vybavení. V roce 1981 byl Kenny Roberts už potřetí úřadujícím mistrem světa třídy 500cc a Barry Sheene, tentokrát už na konkurenceschopné Yamaze, byl odhodlaný znovu získat titul. Ironií osudu Sheene a Roberts bojovali po celou sezonu a nakonec je porazili jezdci Suzuki – Ital Marco Lucchinelli a Američan Randy Mamola. Roberts skončil na třetím místě a Sheene byl čtvrtý.   

V roce 1981 vyhrál ve Švédsku svou poslední Velkou cenu. V roce 1982 měl těžkou nehodu v Silverstonu během tréninku před Velkou cenou Británie. Tím prakticky skončil jeho boj o titul. Měl těžké zlomeniny obou dolních končetin a chirurgové je museli prakticky sestavit znovu za pomocí kovových dlah a šroubů. Lékaři mu řekli, že bude trvat aspoň tři měsíce, než bude schopný ohnout koleno v úhlu 90 stupňů. Odhodlaný Sheene však dokázal, že to tak není. O dva a půl týdne později dokázal ohnout koleno na 110 stupňů. Rozsah jeho zranění však způsobil, že si uvědomil, že jeho láska k závodění by ho mohla připravit o nohy.

Během své neuvěřitelně úspěšné závodní kariéry v letech 1975-1982 vyhrál víc závodů Velké ceny třídy 500cc a 750cc než kterýkoli jiný závodník této doby. Nicméně jeho těžká zranění spolu s artrózou, která byla důsledkem toho všeho, ho donutily, že začal uvažovat o tom, co dál. Svůj poslední závod Velké ceny jel v San Marinu v roce 1984 a potom s aktivní závodní kariérou skončil. Pro jeho fanoušky po celém světě to byl smutný den.

Sheene se odstěhoval se svou rodinou do Austrálie, usadil se poblíž Zlatého pobřeží (Gold Coast) v Queenslandu. Doufal, že mu teplé podnebí pomůže snášet problémy způsobené artritidou. Nějakou dobu pracoval jako sportovní komentátor pro Australskou televizi Nine Network. Později přešel do Network Ten, kde komentoval přenosy motocyklové Velké ceny. Diváci milovali styl jeho komentářů, protože vyjadřoval své osobní názory na jezdce a týmy. Jeho upřímnost spolu s osobními zkušenostmi ze závodění a informacemi o dění za scénou a znalost závodních okruhů vždycky přinesly spoustu velmi zajímavých informací.

V pozdějších letech se také angažoval v závodech historických motocyklů. Málo známé je, že vymyslel chránič zad pro motocyklové závodníky. Prototypový model vyrobil sám z hledí starých motocyklových přileb. Udělal to tak, že se chránič mohl ohnout jedním směrem, ale ne opačným. Tento chránič a veškerá práva předal italské firmě Dainese. Ta spolu s dalšími firmami od té doby  chrániče zad vyrábí.
 
V červenci roku 2002 u něho byla zjištěna rakovina žaludku a trávicí trubice. Se svým typickým optimismem tvrdil, že nemoc překoná. Odmítal obvyklou chemoterapii a radioterapii, raději zkoušel různé netradiční metody založené na dietě a podobných věcech. O rok později bohužel svou bitvu prohrál. Zemřel 10. března 2003.
 
Zdroj: superbikeplanet.com, thebiographychannel.co.uk