Autor: Jan Vítovec

500 ccm

     Půllitry! Jen toto slovo u silničářského fandy vyvolá mrazení v zádech. Měly vypsáno 11 závodů, nakonec se jich odjelo 10. Tedy špička, protože při GP Rakouska po nešťastných událostech ve třipade ti nejlepší závod bojkotovali. Na start zde nastoupilo 15 jezdců, dojelo pouze šest, protože někteří to hned po startu taky zabalili. Smutné a své poslední vítězství získal Jack Findlay. Nářadím na body byla tentokrát Suzuki, která disponovala výkonem cca 120 k/ 13000.

Konkurencí byla jen tovární Yamaha. Nenápadně se teprve v tomto roce začali tlačit do popředí MS dva jezdci, Steve Baker a Pat Hennen, oba z USA. Byla škoda, že i tato třída byla poškozena havárií v Rakousku. Tak byl Barry Sheene opět suverénním pánem na hřišti, dokázal vyhrát šestkrát z devíti startů. Barry měl titul zajištěný už ve Finsku, kde mu stačilo bohatě 6. místo. Konkurencí Barrymu měli být Cecotto, Agostini a Baker s továrními Yamahami. Zejména Cecotto po návratu Sheenovi pěkně znepříjemňoval život. Ale k tomu později. Ve Spa jako první jezdec MS v tréninku zajel Philippe Coulon průměr nad 220 km/h. V samotném závodě opět exceloval Sheene, který vyhrál fantastickým průměrem 217,4 km/h. Když také zajel nejrychlejší kolo průměrem 220,7 km/h.

     Ve Švédsku a ve Finsku byl opět v akci Johnny Cecotto. Ve vynikajícím souboji byl úspěšnější Sheene. Ve Finsku exceloval Cecotto, ale Sheenovi stačilo již zmiňované 6. místo k titulu. A bylo zde Brno. Největší bombou byla přihláška do 500 ccm Phila Reada. Ze startu nakonec sešlo, ale přihlášen byl také staronový mistr světa Barry Sheene. Ten zajišťoval pobyt pro pět lidí. Ano, čtete správně! Tolik lidí čítal tovární tým Suzuki. Nakonec Barry nepřijel. Byla to škoda, hlavně pro nás fandy, protože jsme určitě byli ochuzeni o fantastický souboj! Byl zde ale Johnny Cecotto a lámal jeden rekord za druhým. V závodě neměl soupeře, i když na startu zkazil, co se dalo. Vyhrál průměrem 184,2 km/h. Jedno kolo vystřihl průměrem 187,5 km/h. Na 2. místě dojel po v roce 1977 asi v nejlepším výkonu sezony Giacomo Agostini. Bohouš Staša se svojí 350 Yamahou se pokusil zopakovat rok 1973, ale kdeže loňské sněhy jsou. Ve 2. kole skončil s poruchou.

Side do 500 ccm

     Zde se naplno projevilo nové pravidlo o počítání bodů! Poprvé v historii byl získán titul mistra světa bez jediného vítězství. George O‘Dell se spolujezdci Kennym Arthurem a Cliffordem Hollandem získali dvě druhá a tři třetí místa (ze sedmi vypsaných závodů) a to stačilo na titul. Rolf Biland s Kennym Williamsem dokázali třikrát vyhrát, ale taky bodově paběrkovat. A stačilo to „pouze“ na 2. místo. Heinz Luthringshauser s Hermannem Hahnem v lodi byli posledními mohykány, kteří po tratích GP proháněli stroj se čtyřtaktním motorem BMW, skončili na 17. místě. I v této třídě se prosadily po neskutečné éře BMW a krátké Königa motory Yamaha o výkonu cca 115 k/12 500. Ve Spa tato tříkolová monstra jezdila průměrem 200 km/h. Schwärzel s Huberem vyhráli průměrem 197,6 km/h. Steinhausen s Kalauchem zajeli kolo průměrem 200,5 km/h.

     Brno mělo rozhodnout o titulu. A začalo se pěkně zostra, O‘Dell měl v tréninku kolizi s Holzerem a přišel o lepší stroj. Přes tento handicap dokázali O‘Dell/Holland porazit posádku Biland/Williams. O‘Dell dojel třetí, Biland čtvrtý. Tohoto snad taktického souboje využili beze zbytku západoněmecké posádky. Dlouho, až do poruchy, suverénně vedli Schwärzel/Huber. Útěchou jim bylo superkolo průměrem 170,2 km/h. Nakonec zvítězili Steinhausen s Kalauchem. Druzí dojeli Schauzu/Puzo. Doma v Anglii dokázal O‘Dell  svůj náskok ještě zvýšit, dojel třetí. Biland dojel až osmý.

750 ccm

     Po čtyřech letech Poháru FIM dostaly sedmsetpadesátky statut MS. Měl to být vrchol silničního závodění, někteří dokonce tyto závody srovnávali s megalomanskou F1. No, bylo, nebylo!

     Celého seriálu se komplet zúčastnila jediná továrna – Yamaha. Několikrát startovaly tovární tříválce Kawasaki a ve startovních listinách se objevily i soukromé Suzuki. Tovární Yamaha disponovala výkonem cca 130 k/12 000. Zbytek startovního pole jely Yamahy s různými sponzory. Spíše to byl značkový seriál Yamahy než nej souboj o titul mistra světa. Tímto ale nesnižuji výkon herců tohoto rychlého divadla, tedy jezdců. Takže nebylo divu, že na jednom podniku se sešlo 80 jezdců, na druhém 16! Celkově bylo dost zmatků ohledně dvou předepsaných rozjížděk. O vítězi závodu rozhodlo nejlepší umístění ve dvou samostatných závodech, při shodném součtu rozhodl součet časů. Takže některé závody měly započteny jen jednu jízdu. Nebylo proto divu, že Steve Baker si titul suverénně zajistil již v 7. závodě z vypsaných z jedenácti. V deseti závodech vyhrála Yamaha, jedinkrát se díky mistrovskému výkonu Grega Hansforda v promoklé Kanadě radovala Kawasaki. Bohužel v Imole, kde bylo neskutečně mnoho pádů, tragicky havaroval Pat Evans. Závody se jely v jiných termínech než klasické GP, rozjížďky měly být minimálně na 100 mil, tedy 160 km. No, to také nebylo dodrženo. Někde se jelo pod 100 km, někde přes 170 km. Muselo se tankovat, pneu na doraz, nebylo to jednoduché. Pochopitelně se zde nezúčastnil ani jeden z našich jezdců. Zajímavostí, i když docela logickou v té době, bylo to, že se jelo dvakrát v USA a jednou v Kanadě.

MS F1, 2, 3 TT

     Klasická TT vypadla z kalendáře MS, takže FIM podpořila záchranu tohoto kultovního závodu vypsáním speciálního MS TT. Pochopitelně se zde jely i ostatní závody, ale prestiž dostaly takzvané Formule. F1 do litru, F2 do 600 ccm, F3 do 400 ccm, pochopitelně s těmito čtyřtakty mohly jet i dvoutakty cca polovičního objemu. Velký rozruch způsobil velký comeback Phila Reada, který získal titul v F1 s Hondou 810. I ostatní F-ka patřila Hondě. F2 vyhrál Alan Jackson a F3 John Kidson. Všechny tyto třídy, ač vypsány jako MS, měly na předních pozicích, a to hodně hluboko do výsledkové listiny, jen jezdce z britských ostrovů!      

To byl rok 1977!!!

Co k němu dodat?

     Opět se ukázalo, že motorky diváky táhnou, i když některé závody byly postiženy počasím. Krásné souboje rozhodovaly o titulech, ale jednoznačně se jevilo, že pro moderní závody přírodní tratě dosluhují. Naposledy se jelo v Opatiji, Brno přišlo o třídu do 500 ccm a musely se vybudovat retardéry. Mrzuté bylo pro našeho diváka to, že se stále odsunovala výstavba automotodromu, i když první plány byly prezentovány již okolo roku 1970. Propad naší silnice dále pokračoval, nasazení Jawy neodpovídalo světovému trendu. A to o naši novou zbraň projevil veliký zájem takový střelec, jako Tom Herron. Pro Petera Baláže to mohl být ve 350 ccm dobrý rok, nebýt pádu v Imole. Pro ostatní naše jezdce bylo MS už zase jen snem. Skončila také éra italského maestra Giacoma Agostiniho, skončila více než dvacetiletá kariéra Jacka Findlaye a dalších. Do popředí se tlačili také Američané. Tady jen připomínka, prvním americkým mistrem světa je Steve Baker, nikoli Kenny Roberts. Na dvoutaktní sedmsetpadesátky se brzo zapomnělo. Také MS TT nemělo dlouhého trvání, ale TT žije dodnes. Ovšem to jsou již jiné kapitoly, jiné ročníky MS silničních motocyklů pod patronací FIM.  
                   

Zdroj: Jan Vítovec
Foto: archiv