V mistrovství světa jezdil František Šťastný v letech 1957 – 1970. V mistrovství světa odjel dohromady více než 60 závodů v různých kubaturách, čtyřikrát zvítězil a 21-krát se dostal na stupně vítězů mezi lety 1960 - 1968.

Jeho prvním závodem mistrovství světa byla TT Holandska v Assenu, ve třídě 250cc. V závodě skončil na 5. místě, získal dva body a celkově se umístil jako šestnáctý. Naši závodníci tehdy nestartovali ve všech závodech. Důvody byly finanční i ideologické – s výjimkou závodu v NDR a ČSR/ČSSR se všechny závody jezdily v tzv. Západních zemích.

Mistrovství světa mělo tehdy za sebou teprve devět let. Období 50. let je právem označováno jako zlatá éra motocyklových závodů. Vždyť na startovním roštu tehdy bylo šest různých továrních týmů (AJS, Norton, Gilera, MV Agusta, Moto Guzzi a BMW) a k tomu ještě další značka (Matchless) soukromého jezdce. O tom se nám v současnosti může jenom zdát. Ovšem už tehdy se rostoucí náklady stávaly omezujícím faktorem a právě v roce 1957 oznámily italské továrny svůj odchod ze soutěže právě kvůli tomu, že bylo závodění příliš drahé. Ve srovnání s dnešními astronomickými výdaji to ovšem byly směšné částky. Tehdy jistě netušili, kam až může královská třída dospět. Dalším důvodem k odchodu byla stagnace v odbytu motocyklů. K odchodu se chystala i továrna MV Agusta, ale nakonec si to rozmysleli a v průběhu let potom získali 17 titulů v řadě ve třídě 500cc. Oproti dnešnímu nabitému kalendáři mistrovství světa s osmnácti závody se jich například právě v roce 1957 jelo jenom šest.

Ze zemí tzv. východního bloku se účastnily motocykly Jawa, ČZ a úspěšná východoněmecká značka MZ.

Do první desítky se dostal Šťastný znovu až v roce 1960, po dvou letech absence v mistrovství světa. Ve své druhé sezoně skončil na čtvrtém místě ve třídě 350cc s 12 body. Zúčastnil se jen dvou závodů z pěti a v obou skončil na druhém místě – ve Francii a v tzv. Velké ceně národů, která se konala v Monze.

Nejúspěšnější byla jeho sezona 1961, kdy ve třídě 350cc skončil celkově druhý s 26 body a získal své první vítězství – ve Velké ceně Německa na západoněmeckém okruhu Hockenheim - a potom ještě jedno vítězství ve Velké ceně Švédska v Kristianstadu. Toho roku se jelo celkem 11 závodů mistrovství světa, ale na některých okruzích startovaly jen nižší kategorie (125cc a 250cc). Šťastný startoval v pěti ze sedmi závodů třídy 350cc, dvakrát skončil v závodě na třetím místě (v Holandsku a v Irsku) a jednou byl čtvrtý (Isle of Man). Jeho ztráta na vítěze Garyho Hockinga na MV Agusta představovala 6 bodů. Sezona 1961 znamenala pro Jawu velký triumf, protože ve třídě 350cc se Gustav Havel, další jezdec továrny Jawa, umístil jako třetí. Toho roku jezdil Šťastný poprvé ve dvou třídách mistrovství světa – 250cc a 350cc. V první desítce (na 10. místě) skončil toho roku i v nižší kubatuře, i když startoval jen do tří závodů (Assen, Monza, Kristianstad).

V následujícím roce poprvé zkusil i nejvyšší třídu – 500cc. Skončil sedmý. Startoval ale jen ve dvou závodech z osmi (v severoirském Belfastu a ve finské Imatře, tam skončil druhý). V kalendáři mistrovství světa bylo toho roku 11 závodů, ale plný počet jela jen třída 125cc. Tehdy se poprvé soutěžilo celkem v pěti kubaturách – k dosavadním čtyřem přibyla ještě třída 50cc. Úspěšnější byl ve třídě 350cc, kde skončil na 4. místě, startoval do čtyř závodů ze šesti (Assen, Monza, Belfast – 2. místo a Isle of Man – 3. místo). V první desítce skončil i Gustav Havel – byl sedmý.

V roce 1963 závodil jen ve třídě 350cc a skončil na 4. místě, pátý byl Gustav Havel se stejným počtem bodů (7). V této třídě se jelo celkem 8 závodů z dvanácti a Šťastný se zúčastnil jen dvou (Assen, Isle of Man – 3. místo).

V roce 1965 závodil dokonce ve třech kubaturách, což je pro nás dnes nepředstavitelné – 250cc, 350cc a 500cc. V pětistovkách startoval jen dvakrát z 10 závodů (Brno, Monza) a získal 5 bodů, což stačilo na 10. místo (jen pro srovnání - vítězný Mike Hailwood měl 48 bodů), a ve třídě 350cc startoval čtyřikrát z devíti závodů (Sachsenring, Brno, Monza), jeden závod vyhrál (Velká cena Severního Irska v Belfastu) a skončil celkově na páté pozici. Ve třídě 250cc skončil na motocyklu CZ na 11. místě, startoval pětkrát (Isle of Man, Sachsenring, Brno, Monza, Suzuka) ze třinácti závodů. Oba závody v japonské Suzuce bohužel skončily bez bodů, protože ani jeden z nich nedokončil. 

V roce 1966 závodil opět ve třech kubaturách. Ve třídě 500cc skončil jako čtvrtý se 17 body a získal své poslední vítězství v závodě mistrovství světa (na východoněmeckém okruhu Sachsenring). Startoval do čtyř závodů z devíti (Assen, Sachsenring, Sev. Irsko, Isle of Man). Ve třídě 350cc byl jedenáctý (pět startů z deseti – Hockenheim, Vc Belgie ve Spa – 2. místo, Brno, Imatra, Monza). Třída 250cc závodila na všech dvanácti okruzích v kalendáři a Šťastný se svými pěti starty (Hockenheim, Sachsenring, Brno, Imatra -3. místo, Isle of Man) skončil jako osmý.

V roce 1968, tolik bohatém na politické události u nás, zúčastnil tří ze sedmi závodů mistrovství světa třídy 350cc a skončil na sedmém místě. Jel tři závody: Brno (3. místo), Belfast, Monza. Toho roku zvítězil ve všech sedmi závodech této třídy Giacomo Agostini, stejně jako ve všech deseti závodech třídy 500cc. To je věc, která dnes není možná ani teoreticky.

Sezona 1969 byla poslední Františkovou sezonou v mistrovství světa. Startoval do tří z dvanácti závodů třídy 250cc (Hockenheim, Isle of Man, Belfast) a do tří z deseti závodů třídy 350cc (Hockenheim – 3. místo, Belfast, VC Jugoslávie v Opatiji – 3. místo), ve třídě  250cc byl až 32. a ve třídě 350cc skončil na devátém místě. Ve třídě 500cc, které se ovšem neúčastnil, získalo v průběhu sezony 1968 aspoň nějaký bod neuvěřitelných 56 závodníků, i když samozřejmě ne všichni se zúčastnili každého závodu. Další věc, která dnes vypadá neuvěřitelně, když v sezoně 2008 bodovalo pouze 21 závodníků.

V době, kdy jezdil František Šťastný v mistrovství světa, mezi jeho soupeře patřili slavní závodníci, jako John Surtees, Mike Hailwood, Giacomo Agostini, Jim Redman. Někteří z nich, například Hailwood a Agostini, se stali jeho osobními přáteli.

Velkým přáním Františka Šťastného bylo zvítězit ve slavném závodě Isle of Man TT. To se mu ale nikdy nepodařilo. Tohoto závodu se zúčastnil celkem třináctkrát. Na ostrově Man byl velmi populární, říkali mu tam „our Frankie“ a velmi rád na tento závod vzpomínal. V roce 1967 se dokonce dostal na titulní stranu výroční publikace Tourist Trophy.

Českoslovenští závodníci jeli na slavném Tourist Trophy na Manu poprvé v roce 1956. Prvními našimi jezdci, kteří na Manu získali body byl Václav Parus (125cc, 6. místo) a František Bartoš (250cc, 5. místo). Oba jeli na motocyklech ČZ. Především výkon Paruse byl pozoruhodný.Tento závod jel Parus se značným handicapem – zlomenou klíční kostí – a přesto se mu podařilo jet na třetí pozici. Během závodu ho však bohužel postihl z dnešního hlediska poněkud kuriózní technický problém. Tkanice od startovního čísla, které tehdy měli závodníci na sobě přivázané, se mu dostala do karburátoru, motor začal ztrácet výkon a on musel zajet do depa. Na trať se ještě vrátil a skončil na šestém místě. První účast Františka Šťastného  na TT Isle of Man sahá do roku 1957. Tehdy byl tento okruh zařazen do kalendáře mistrovství světa. Šťastný jel ve třídě 250cc. Jelo se na kratším okruhu Clypse Course, který měří 10,79 míle (něco přes 17 km) a jelo se na 10 kol. Skončil až na 12. místě, protože ztratil poměrně dost času při opravě výfuku. Přesto získal stříbrnou repliku hlavní trofeje, kterou dostávají závodníci, kteří se svým časem vešli do limitu, který představuje čas vítěze plus jedna osmina. Ve stejném roce jel na TT ve třídě 250cc také František Bartoš, který skončil čtvrtý. František Šťastný se ovšem vracel na ostrov Man i v dalších letech. V roce 1961 skončil ve třídě 350cc na pátém místě. Tento závod se ovšem jel na delším okruhu Mountain Course, jel se na šest kol a celková délka závodu byl 236,38 mil (přes 378 km).

Největším jeho úspěchem na Manu bylo 3. místo ve třídě 350cc v letech 1962 a 1963. V roce 1964 závod nedokončil pro technickou závadu. Když jel na 2. pozici, praskla mu kyvná vidlice. V roce 1965 jel ve třídě 250cc na strakonickém motocyklu ČZ, nikoli na Jawě, a skončil pátý. Při závodě třídy 350cc opět selhala technika – odstoupil ve 3. kole kvůli propálenému pístu. Zřejmě šlo o konstrukční vadu, protože stejná závada vyřadila i dalšího českého závodníka Gustava Havla.

V roce 1966 se František Šťastný zúčastnil dokonce tří různých kubatur – třídy 250cc, 350cc a 500cc. Toho roku měl smůlu. Při tréninku měl nehodu, když se mu při rychlosti asi 230 km/h zadřel motor ( RAWO 250cc dvoutakt, dvouválec pozn.red.). V bezvědomí byl převezen do nemocnice. Měl zraněná obě kolena a kotník, v bezvědomí byl celkem asi 3 hodiny a v nemocnic strávil dvě noci. Přesto se ještě závodů zúčastnil. Ve třídě 250cc na motocyklu ČZ skončil na 4. místě. Ve třídě 350cc měl problémy s motorem a skončil devátý. Ve třídě 500cc skončil na páté pozici.

Požadavky na bezpečnost byly v dobách, kdy jezdil František Šťastný, poněkud jiné než dnes. Obvykle se nejezdilo na speciálních tratích, k dispozici bývaly pouze klasické silniční okruhy lemované patníky nebo stromy. Také takové věci, jako přílby, kombinézy atd. vypadaly poněkud jinak. Dnes se závodník může střetnout leda tak s letícím ptákem, tehdy se na trať občas zatoulala i zvířata, třeba zajíc nebo kočka, a někdy to končilo havárií. Pády končily zraněním poměrně často a je jasné, že se jim nevyhnul ani Šťastný.

Připomeneme některé ze závažnějších zranění, která během své kariéry utrpěl. V roce 1948 spadl v Jičíně v rychlosti 110 km/h, utrpěl úraz krční páteře, levého kolena a dvacet minut byl v bezvědomí. V roce 1950 spadl v Liberci v rychlosti 130 km/h, zranil si pravé rameno a pravý kotník. V roce 1954 na Velké ceně NDR jel rychlostí 205 km/h, když se mu do cesty napletl pes. Skončilo to dalším poraněním levého kolena a narušenými šlachami v levém kotníku. V roce 1957 se ve Vídni potkal se třemi patníky v rychlosti 140 km/h. Výsledkem byla zhmožděná levá ledvina, tři zlomená žebra, zranění pravé kyčle a kotníku. V bezvědomí byl tři čtvrtě hodiny. Pád v Hradci Králové v roce 1959 v rychlosti 170 km/h skončil dalším bezvědomím, tentokrát půlhodinovým, otevřenou zlomeninou levého lokte a úrazem obou kolen. Ve Velké ceně Rakouska v roce 1962 si poranil klíční kost a znovu levé koleno, když spadl v rychlosti 150 km/h. V roce 1963 opět v Jičíně těžký pád.V roce 1964 v NSR (Hockenheim) spadl v rychlosti 180 km/h a utrpěl šestinásobnou tříštivou zlomeninu levé holenní kosti. V roce 1966 na TT Isle of Man byl v bezvědomí tři hodiny, měl zraněná kolena a kotník. V Hořicích roku 1970 spadl v rychlosti 140 km/h, zlomil si bederní obratel a znovu měl zhmožděnou levou ledvinu, byl půl hodiny v bezvědomí.

Celkem utrpěl přes třicet zlomenin, jednu nohu měl skoro o pět cm kratší. Se svým typickým humorem říkal, že má šroubků v těle asi jako v šuplíku železářství. „To je taková moje psí povaha. Když se někde rozbiju na cucky, v nemocnici mě nikdo neudrží, protože se těším zpátky na motorku,“ tvrdíval.

Po ukončení závodní kariéry pracoval jako televizní komentátor sportovních programů a několikrát se účastnil i automobilových závodů, včetně Fiesta Cup. Mimo jiné si zahrál i epizodní roli taxikáře ve filmu. Měl vypravěčský talent a svérázný humor, vystupoval například v pražském Rokoku v programu Darka Vostřela.

Ještě v 80. letech jezdil závody veteránů. Tehdy se startovalo s rozběhem a to už František Šťastný po těch všech úrazech nezvládal. Nechal se tedy roztlačit a potom už bojoval a předjížděl jako za mlada. 

Na stránkách www.mojebrno.wz.cz vzpomíná pamětník na to, jak dokázal František Šťastný bavit publikum. Popisuje jeho vystoupení v klubu v Děčíně:

…Franta na něm mj. hovořil o své účasti v závodu Tourist Trophy na ostrově Man. V mlze tam při velké rychlosti nezvládl zatáčku, a "narovnal" motorku tak, že se mu podařilo projel zavřenými vraty do nějakého dvorku. "Bum, bác, ležel jsem a bylo to! Ani jsem překvapeným majitelů nestačil říct dobrý den!" To byl Frantův humor, a my jsme při něm řvali smíchy, i když z těch pádů, které popisoval, šel někdy lehký mráz po zádech. Poměrně často přidával k dobru, že kdyby se sečetly všechny hodiny po které byl v bezvědomí, poskládal by z nich možná celý jeden den.
 
„V análech československého motocyklového sportu jsou zaznamenána slavná jména. Ale nenajdeme mezi nimi jezdce, s čestnou výjimkou Antonína Vitvara a inž. Jiřího Pohla, který by byl s takovou houževnatostí a vytrvalostí jako Šťastný dokázal závodně jezdit dvacet sezón a nasbírat tolik vavřínů…Reportáže ze závodů zdaleka nemohou vystihnout odezvu diváků Velkých cen na každou Františkovu jízdu, jenom očití svědci totiž dovedou postihnout a náležitě ocenit jeho zpravidla nerovný, ale zato vždy hrdinný boj proti přesile i proti záludnostem zbytečných poruch. Právě tak jako řada zahraničních jezdců i oficiálních osobností jsem zcela přesvědčen, že Šťastný mohl být vícekrát mistrem světa kterékoliv objemové třídy, kdyby jezdil na stejně výkonných a spolehlivých strojích jako soupeři...Kořeny úspěchů tkví v  jeho morálních vlastnostech: ve veliké síle vůle, v odvaze a nezdolném nadšení. Nejen jezdecké umění, styl a bojovnost, ale i vztah k ostatním jezdcům a divákům jsou příčinou Frantovy ohromné popularity, zejména v Anglii. Angličané na tyto psychologické momenty zvlášť citlivě reagují. Frankie je pro ně moderní rytíř lvího srdce, bojovník-džentlmen, vytrvalý, houževnatý, který má pro každého úsměv nebo sympatický úšklebek i v nejtěžším boji na trati“, napsal významný motoristický novinář ing. J.Hausman v doslovu jedinečné knihy Pavla Novotného „František Šťastný – Na plný plyn“.  

Pozn.red.: Pokud se do našeho článku vloudila nějaká chyba, omlouváme se čtenářům. Zdroje, z kterých jsme čerpali, nejsou bohužel zcela spolehlivé a v některých detailech se vzájemně liší.
 
(Pokračování)

Zdroj: Motorelax
Foto: archiv