Třída 125 byla snad díky dostupným motorům druhá nejobsazenější kubatura v Mistrovtví republiky. Díky Jawě a ČZ se zúčastnila jak přeborů, tak MR velká škála jezdců. Strojů bylo snad dost, v začátcích i později byl souboj čtyřtaktů a dvoutaktů.

Začneme třeba čtyřtaktem. Jednoválce 125 OHC byly ve své době velmi technicky vyspělé motocykly. Továrna ČZ měla vynikající konstruktéry a jejich chloubou byla jak stopětadvacítka, tak čtyřválec třistapadesátka OHC. Je skutečně zajímavé, že naše továrna dovedla konkurovat i ve světě. I když je čtyřtaktní koncepce motoru náročná, naši projektanti a inženýři si dovedli poradit se vším. Snad jedinou nevýhodou byla spolehlivost. Ale v náročných časech, kdy tyto motocykly továrna vyrobila, bylo velkým problémem sehnat dobrý materiál. Další zajímavostí je, že i Jawa se dlouho držela čtyřtaktů, ale jako jako první, po Yamaze, přestoupila na vývoj dvoutaktů.

V Jawě se zrodil nový dvoutaktní dvouválec 125. Říkalo se tomu „ježek“, podle uspořádání válců. Opět to byl na tu dobu unikát. Podle historie vyrobila Jawa snad jen jeden prototyp, ale ve skutečnosti jich bylo několik. Jak to bývalo za minulého režimu, vždycky v továrnách něco zmizelo. Pak se v Jawě zrodil nový dvoutakt. Byla to čtyřválcová třistapadesátka. Šoupátkové monstrum, které bylo na tu dobu nejkrásnějším a nejrychlejším motocyklem na světě. Ale o tom příště.

Vrátíme se zase do ČSSR. U třídy 125 byla mnohem vyšší spolehlivost a mnohem víc dostupného materiálu. Upravit se dala jak cestovní Jawa nebo ČZ, tak v pozdější době motokrosové motory. Továrny samozřejmě měly prioritní pozice, ale soukromníků byla na roštu většina. Jako kluci jsme si zacpávali uši, když jela kolem „Zetka OHC“. To bylo hrozné burácení, samozřejmě nádherné.

Později přišla i k nám stopětadvacítka MZ. Nejprve vzduchem chlazený jednoválec, pak kapalinou chlazený dvoutaktní jednoválec se šoupátkovým sáním. Neuvěřitelně výkonný motocykl světové úrovně. Ale ani naši nezůstali pozadu. Na trhu byla malá série jednoválců 125 Metalex, ale MZ tehdy dominovala.

Pak přišla bombastická značka Morbidelli. Dvouválcové stopětadvacítky, šoupátkové sání a na konci vývoje neuvěřitelných 50 hp. I přes tuto invazi byli u nás konstruktéři, kteří se snažili konkurovat továrně. Bedřich Fendrich a jeho Juventa. Krásný motocykl, ale značně poruchový. Zdenek Židlík a jeho Gemini. Snad jedna velmi úspěšná značka HYKATI. Hynek Pavliš, Kamil a Tibor Hrušecký. Těch značek bylo dost, stejně se nakonec většina rozhodla pro Morbidelli. I když pořizovací cena byla vysoká, každý vsadil na spolehlivost.

Ale i jiné značky se u nás více nebo méně objevily. Jako Maico, Rotax a další. Snad nejzajímavější byla konstrukce s centrálním šoupátkovým sáním RSK. I když se ukázala jeho menší verze ve třídě 50cc, tak stopětadvacítka už byla ve vývoji. Osobně si myslím, že koncepce byla až moc odvážná a snad proto tento motocykl nikdy ani nevyjel.

Přesto ve světě získal motocykl Motobécane titul. Komplikovaná konstrukce středového šoupátkového sání, ale jen málo zájmu a snad komplikovaný motor zůstal doménou Francouzů.

Dominance dvouválců ovšem neměla zas tak dlouhého trvání. Zvyšující se výkon a rychlost vedly k tomu, že se FIM rozhodla pro zrušení dvouválců a vývoj se ubíral o krok zpět. Dominancí se staly jednoválce, které se zatím drží dodnes.

Co dodat? Jen asi to: Kde jsou všechny ty prototypy a všechny ty geniální motocykly...