Sám a v Japonsku (tisková zpráva z kvalifikace v Motegi)

 Je sice skvělé, když máte dobré mechaniky, je vám to však k ničemu, když sedí doma. Anebo že by ne? Uvidí se v neděli, nicméně už i tak z tohoto konstatování dost jednoznačně vyplývá, že sobotní 13. místo v kvalifikaci před nedělním závodem v japonském Motegi je z pohledu Jakuba Kornfeila vlastně tak trochu něco jako „fukušimský“ zázrak.

Bohužel však je to holý fakt. A o to více by stál jeho dnešní výkon, ale i výkon hrstky statečných, za ocenění. Jakub Kornfeil věděl, že Grand Prix Japonska nebude lehký víkend, a také věděl, že  pocestuje do země vycházejícího slunce, navíc do míst, kde před pár měsíci došlo k jadernému výbuchu, skoro sám. Doprovod mu činí jen šéf týmu a jeho otec, „starý protřelý vlk“ Cecchini starší. A zde vám nabízíme přímo Kubův  komentář k celému dění až do sobotního odpoledne.

Jakub Kornfeil: „Nebudu nic skrývat. I přesto, že jsem po dnešní kvalifikaci mohl být možná spokojený, tak jsem vnitřně spokojený rozhodně nebyl. Spíše by se slušelo říct, že to, co vidět není a je překryto „výsledkem“, jsou opravdu obrovské problémy. První tréninkový den byl přímo nesnesitelný, když nefungovalo skoro vůbec nic. Motorka nejela. Když jsem vzal za plyn, tak se zkrátka nic nedělo. A podvozek, na to bych vám po pátku mohl jen odpovědět: „A co to je podvozek?“. Po celý trénink jsem cítil hrozné vibrace v levé stupačce a motorka se z neznámých důvodů šíleně zahřívala. A v tom výčtu bych mohl klidně dál pokračovat. Odpoledne se nám sice jakž takž podařilo některé neduhy odstranit, ale klidný jsem spát rozhodně nešel, i když jsem skončil na třináctém místě, stejně jako dnes, což se dá vlastně považovat při těch problémech a při tom, kdo mi motorku šroubuje, nebo - teď jsem se trošku špatně vyjádřil - spíše nešroubuje. Dnešní ráno lapálie pokračovaly. Prakticky jsem zažil trénink, jaký jsem ještě na závodech nezažil. Motorka vůbec nešla do otáček, a když jsem chtěl přeřadit, tak otáčky hrozně rychle spadly a tím se úplně vytratil výkon. Po celý ranní trénink jsme se s tím já i Jasper, jehož provázelo prakticky totéž, trápili. Nakonec se to ke konci trochu rozjelo a „všichni“ byli „happy“ a domnívali jsme se, jak to do kvalifikaci bude o.k.! Mirko nastavil moji Aprilii stejně jako Jasperovu a ono to opravdu fungovalo. Nesnažil jsem se zajíždět do boxů a zbytečně tak ztrácet čas, protože jsme ho už ztratili i tak dost za celý dosavadní víkend, a tak jsem doufal, že s novými pneu by to mohlo jít. Začal jsem na horších časech, protože to prostě nejde hned, a když jsem měl zhruba 16 minut před koncem zajetý již celkem slušný čas, tak jsem se nakonec odvážil do boxů zajet. Dostal jsem nové pneu, trochu jsme si pohráli s výkonem a na mně bylo, abych z toho vykouzlil něco navíc. Znova jsem chytil dobré tempo, ale pak už to o samotě nešlo, a tak jsem si počkal na někoho rychlejšího. Pověsil jsem se za záda Cortesemu a ono to celkem vyšlo. Vyvezl jsem se a za ním jsem si zajel v posledním kole maximum 2.00,1. S takovým časem jsem spokojený, na druhé straně vím, že jsem mohl být i rychlejší. V celkovém souhrnu se ovšem domnívám, že můžu být spokojený jak se sebou, tak i za „celý tým“, protože mám jednoho jediného mechanika, který mi tu šroubuje a tomu je 70 let. Jemu a hlavně pak Mirkovi patří velké dík. Je totiž doslova neuvěřitelné, že jsme tam, kde jsme, když jsme v týmu navíc 3 jezdci, které on musí všechny obstarat. Věřím, že ostudu neděláme a také doufám, že zítra neuděláme, i přesto, že moji vlastní mechanici bohužel zklamali a do Japonska s námi neodletěli. To je asi tak vše!.“

Let českého kamikadze (tisková zpráva po závodě v Motegi)

I přes výlet do japonského kačírku již ve druhé zatáčce prvního kola veze Jakub Kornfeil z Motegi domů další body z MS třídy do 125 ccm.

Cesta českého závodníka za dalším přírůstkem do bodové tabulky nejnižší kubatury však byla krušná, když v přemíře snahy musel na úvod závodu mimo trať, aby pak v zápětí předvedl „let“ nebo chcete-li jízdu, jež by se dala bez skrupulí přirovnat k japonským kamikadze.

Jakub Kornfeil: „Do závodu jsem nastupoval s tím, že budu chtít porazit Angličana Kenta, bohužel se tak ovšem nestalo a on naopak navýšil bodový rozdíl mezi námi na nynějších už 15 bodů. Elitní desítka se mi tak vzdaluje, nicméně šance to stáhnout a bojovat o ni, ještě stále žije. Myslím, že pokud bude „zbytek“ týmu, což samozřejmě není zbytek, ale jeho převážná část, přítomna jak v Austrálii, tak i ve zbytku závodů až do konce roku, a pokud budou všichni fungovat tak jako my, co jsme byli v Japonsku, tak na konečnou desátou příčku v MS máme. Přinejmenším bychom si ji alespoň zasloužili. V dnešním závodě jsem opět předvedl stíhací jízdu, která byla podobná té na Sachsenringu, a jsem za svůj výkon rád. Podařilo se mi předjet 19 lidí, v Německu to bylo „jen“ 17 „kusů“. Vše začalo vydařeným startem, ovšem v první zatáčce jsem se po kontaktu s jedním ze soupeřů o dvě místa propadl a vše jsem chtěl napravit hned v zatáčce následující, což se mi však stalo osudným a vyjel jsem ven. Ne však jen z ideální stopy, ale zkrátka následovala motokrosová vložka. Než jsem se z toho vyhrabal, všichni už byli za prvním tunelem. Celý tento manévr vznikl ve skutečnosti proto, že jsem si nechtěl nechat odjet tu přední skupinu a Italové Tonucci a Morciano by mne od ní na 100% odpojili. A tak jsem s trochou nadsázky po tomto výletu mimo trať mohl zapomenout na boj o 5. – 7. místo.

Poté co se gumy očistily a zahřály, započal tedy počínaje druhým kolem můj let àla „kamikadze“. Nemá cenu popisovat všechny ty souboje a kontakty, protože jich bylo hodně a popravdě řečeno v tom mám sám i trochu guláš, ale s pěti body za jedenácté místo můžu říct, že jsem spokojený. Na druhou stranu však mohl závod trvat i o dvě kola déle a bylo by ještě líp. Strašně moc si cením toho, že jsme ve skromném stavu byli schopni skončit jedenáctí v MS a mám radost i za to, že bodovali oba týmoví kolegové, což je pro šéfa týmu zcela určitě obrovská satisfakce za ty útrapy a zcela vyčerpávající víkend. Všichni pracovali tento víkend excelentně a to dík není velký, ale přímo obrovský.“

Zdroj: MPAFoto.com