Série IndyCar se pro devátý start sezóny podívá na další historickou trať. Startovat se bude ve Watkins Glen nedaleko New Yorku a někteří z Vás jistě pamatují, že právě zde se jezdila i Grand Prix Formule 1.

Okruh ve Watkins Glen byl slavnostně otevřen v roce 1953. Závody zde však měli již dlouholetou tradici. Stejně jako například brněnský okruh, i zde se jezdilo po každodenně používaných komunikacích, skrz městské centrum a následně zpět do zalesněných kopců obklopujících městečko čítajících necelých 2100 obyvatel.

Původní okruh měřil 6.6 míle (10.6km) a řadil se mezi ty nejrychlejší. Dny slávy ovšem skončili po tragické nehodě v roce 1952, při které byl zabit jeden divák a několik dalších bylo těžce zraněno. Vedení radnice však ukázalo jasný záměr zachovat závodění v těchto končinách a do roka byl naplánován závod na okruhu novém, který už nedrolil asfalt v ulicích Watkins Glen.

Ačkoliv nový okruh opět využíval okolních silnic, patřil ve své době mezi ty nejmodernější – počítalo se s bezpečností diváků i zázemím pro jezdce. Trať do dnešních dnů podstoupila několik rekonstrukcí, které se projevily na délce a počtu zatáček. Aktuálně jsou k dispozici dvě verze tratě. První měří 2.45 míle a je využívána hlavně závody NASCAR. Druhá verze je delší o tzv. botu a měří 3.403 míle.

Okruh se poslední úpravy dočkal po sezóně 1990, kdy se na protilehlé rovince zabil v 6. zatáčce J.D. McDuffie, veterán série NASCAR Winston Cup (dnes Sprint Cup). Po nehodě byla těsně před zákrutou vytvořena „autobusová zastávka“ – osvědčený „zpomalovák“, který známe např. z Spa Franchorchamps.

Navzdory dlouhotrvající tradici závodění ve WatGlen se jezdci IndyCar na světoznámé trati moc neohřáli. První tři pokusy přišly na řadu v letech 1979 až 1981. První závod vyhrál Rick Mears, čtyřnásobný šampión Indy 500. Závodu se zúčastnil i Tim Richmond, pro kterého to bylo nejlepší umístění v „open-wheelových“ závodech (8.místo). Tim se posléze přestěhoval do závodů NASCAR a zaznamenal nesrovnatelně větších úspěchů.

Následovalo vítězství Bobby Unsera a druhý vavřín Ricka Mearse. Na dlouhé roky to však byla poslední podívaná ve státe New York. O znovunavázání tradice se jezdci pokusili až v novém miléniu, v sezóně 2005.

Jako první na stupínek nejvyšší vyskočil Scott Dixon. Pro něj to byl první úspěch na klasickém okruhu, a mimo-jiné i první vítězství od roku 2003. Scott vyhrál s motorem Toyota a až do roku 2008 to bylo poslední vítězství jiného výrobce motorů než Honda. Ta byla opět pokořena až ve zmíněné sezóně v Long Beach kde vyhrál Will Power.

V následujícím roce se zejména proslavil Marco Andretti, který si v pozávodním interview vzal na paškál veterána Eddiho Cheevera. Ten jej (nejspíše) nechtěně poslal do smyku a předčasně do sprch. Cheever stihnul podobně eliminovat i Danicu Patrick. Verbální přestřelka obou protagonistů tak zastínila druhé vítězství Scotta Dixona a i fakt, že šlo o vůbec první závod IndyCar (IndyRacingLaegue) za deštivého počasí.

Pokud slovní přestřelka v roce 2006 nebyla tím pravým ořechovým, sezóna 2007 přinesla skutečný souboj s pěstmi ve vzduchu. Tony Kanaan a Sam Hornish Jr. se v závěrečných kolech několikrát dostali do kontaktu. Incident vnikl na pit-lane zejména po zásahu Hornishe staršího. Oba týmy se seběhly, dorazili i samotní jezdci obou táborů. Bitka neměla dlouhého trvání, rozhovory poté však ano. Pro třetí vítězství ve Watkins Glen v řadě dojel Scott Dixon.

Zánik série ChampCar před sezónou 2008 byl naplněn obavami. Ovšem i diváci ve Watkins Glen se mohli přesvědčit, že jezdci ChampCar, kteří se přestěhovali do IndyCar nebudou rozhodně zaostávat. Ryan Hunter-Reay a Justin Wilson svými vítězstvími dali najevo, že je třeba počítat s každým kdo projede pod zelenou vlajkou.

Závod ve Watkins Glen bude odstartován 4. července 2010.