Jezdci IndyCar se v rámci sezóny 2010 vychutnají i trať v sedmém nejlidnatějším státe USA – Mid-Ohio Sport Car Course. Jak už název napovídá, jde o závoní komplex, který je spíše využíván závody pro našince bližší, než typické „srdcovky“ Severní Ameriky jako např. NASCAR či závody Dragsterů.

Ačkoliv se jezdci IndyCar vrátí na trať nedaleko Lexinktonu teprve počtvrté v řadě, historickou váhu celého závodiště nelze odepřít. Bezesporu se jedná o jeden z nejstarších komplexů v USA, který byl vystavěn za účelem porovnávání výkonů jednotlivých jezdců. Závodiště bylo světu představeno v roce 1962. Celková délka čítala 3´860 metrů, které byly propleteny celkem patnácti zatáčkami. V letech 1990 a 2006 byl vyměněn povrch a jako jedna z mála tratí v USA, Mid-Ohio nedisponuje nesčetnou modifikací vlastní tratě (délka, počet zatáček).

Pouze dvě varianty jsou k dispozici. Kratší 2.4 míle (3.9km) dlouhá verze. Delší pak využívá i série IndyCar – měří 2.25 míle (3.62km) a skrývá 13 zatáček.

Trvalo dlouhých 18 let, než motory IndyCar poprvé zahřměly na trati v Ohiu. Vítězem se tenkrát stal Johnny Rutherford, pro kterého to bylo jedenácté prvenství a také jediné, které získal mimo tratě oválného tvaru. Další závod nejvyšší formulové série v USA byl naplánován až v roce 1983. Od tohoto ročníku se však jezdci IndyCar/ChampCar vraceli na Mid-Ohio pravidelně každý rok.

Mezi vítěze se řadí jména jako Bobby Rahal, Mario Andretti, Emerson Fittipaldi či Michael Andretti. V roce 1987 se jako první cílem prohnal Roberto Guerrero, pro kterého to bylo bohužel poslední vítězství kariéry. Velice nadějný jezdec z daleké Kolumbie, si behěm testů v Indianapolis přivodil téměř smrtelná zranění – v komatu strávil 17 dní.

Na konci osmdesátých let by hlavním sponzorem závodu firma Eskort Radar Warning. Situace, která by dnes byla nejspíše těžko představitelná.

Rok 1989 přinesl pohled na poslední prvenství Tea Fabiho, ale také jediný triumf motorů Porsche v sérii IndyCar. Následovaly vítězné roky Michaela Andrettiho (1990, 1991) a Emersona Fittipaldiho (1992, 1993), který mimojiné po tomto vítězství dokázal triumfovat už jen na oválech. Dva vavříny v řadě stejně jako dva jmenovaní si v letech 1994 a 1995 zasloužil Al Unser Jr. Stejná pohádka čekala i na Alexe Zanardiho (1996, 1997).

Velkou podívanou v ročníku 1998 předvedl sám Michael Andretti. V 55. kole se v nejrychlejší pasáži tratě snažil Michael předjet pomalejší jezdce způsobem, kterému snad ani on sám nevěřil. Hned tři vozy bok po boku se ocitly na trati – uprostřed Andretti. Po dotyku kol byl Andrettiův vůz katapultován do travnaté a posléze písečné části tratě. Několik kotrmelců a zvednutý prach byla scenérie, která zatajila přihlížejícím dech. Andretti však vystoupil nezraněn. VIDEO

Avšak velké vzrušení přinesl až Patrick Carpentier v roce 2002. Nešlo o nehodu, Patrick zvítězil. Také se ale vsadil ze svým týmem a sázku pohrál. Patrick následně měl proběhnout celou trať a nahý. Nakonec symbolicky celá akt provedl pouze proběhnutím cílovou páskou před celým týmem. Oné části těla byly zakryty šachovnicovou vlajkou, což sice nepotěšilo bulvár, ale zbytek obecenstva snad ano.

Paul Tracy byl posledním jezdcem v éře CART/ChampCar, který zde vyhrál. Stalo se tak v roce 2003 a pro Tracyho to byl i ročník vítězný.

Série IndyCar se do Ohio poprvé podívala v roce 2007. Třetí vítězství v řadě si zajistil Scott Dixon a vyrovnal tak rekord (Kenny Brack 1998, Dan Wheldon 2005). Mladý Marco Andretti pak (po vzoru) svého otce dostal svůj monopost přes střechu již v prvním kole.

Dixon vítězství zopakoval v o dva roky později a pokořil tak rekord Sama Hornishe Jr. – Dixon se stal jezdcem s největším počtem vítězství (20) v rámci závodů IndyCar/Indy Racing League (1996-2009). A.J. Foyt se o své prvenství však bát nemusí – 67 vítězství. (Dixon poté dokázal dojet pvní i v Motegi, dohromady má svém kontě 21 vavřínů)

Závod na Mid-Ohio Road Course bude odstartován 8. srpna 2010.