Sezona 1984 - I půl bodu stačí

Ano ve Formuli 1 stačí někdy i takhle málo k zisku titulu. V roce 1984 se o tom přesvědčili oba jezdci McLarenu. Stačilo však málo, a tahle kuriózní situace by vůbec nenastala. Většina fanoušků Alaina Prosta (a možná i Alain) si dodnes drbe hlavu, jestli bylo vyvěšení červených vlajek při závodě v Monaku nakonec správné... Než se však ke GP Monaka dostaneme, je potřeba říct jednu důležitou novinku v této sezoně. Tou novinkou byl zákaz tankování, a také snížení spotřeby paliva, místo původních 250 litrů na závod musely týmy dodržet limit 220 litrů. Týmy se s tím to nepříjemným pravidlem zkoušely vypořádat různě, například Renault měl (ne)spolehlivý počítač, který měl přesně vypočítat spotřebu paliva, avšak většina týmů nakonec používala velmi prostou metodu. Palivo se nechalo zmrazit, a tak se ho do nádrže vlezlo a něco víc. Diváci se i tak dočkali napínavých finišů, když některým jezdcům došlo v posledních kolech palivo. Ovšem sezona 1984, nebyla jen o zákazu tankování. Udály se i jiné zajímavosti, například debut Ayrtona Senny, diskvalifikace Tyrrellu a jeho jezdců z celé sezony, katastrofální GP USA v Dallasu a mnoho dalšího. Než se však pustím do vyprávění, je nejdřív potřeba představit si hlavní aktéry této sezony….

Jako obvykle začneme vítězem Poháru konstruktérů, předchozí sezony. Tím byla stáj Ferrari. Nepříjemné „kopačky“ dostal Patrick Tambay. Nahradil ho italský talent Michele Alboreto. Byl to  italský pilot ve Ferrari poprvé po jedenácti letech. Druhým pilotem byl stejně jako loni René Arnoux. Oba piloti dostali k dispoprbní zici Ferrari 126C4. Vůz to nebyl špatný, v kvalifikaci s ním oba jezdci dosahovali konkurenceschopných časů, bohužel v závodě vozu chyběla rychlost a také spolehlivost.  Ovšem se spolehlivostí se v tomto roce potýkaly všechny týmy. Jako tradičně měl vůz ve svých útrobách motor V6 o objemu 1,5 litru s turbodmychadlem. Ferrari zůstalo věrné pneumatikám Goodyear.

Těsně pod vrcholem zůstal loni stát tým Renault. Po obrovském zklamání a neshodách uvnitř týmu a také odchodu Alaina Prosta, čekala tým nelehká situace. Týmu se nepodařilo „ulovit“ žádného top jezdce, a i když byl Derek Warwick považován za talentovaného jezdce, ambice své ani týmu nenaplnil. Přesto byl lepším pilotem než jeho kolega Patrick Tambay, kterého prakticky nebylo vidět. A jaký byl nový vůz RE50? Určitě pro vás nebude žádným překvapením nedostatečná spolehlivost, neboť s tímhle se tým potýkal už od svého debutu. Do první poloviny sezony však tým držel krok s konkurencí, bohužel pak přišla stagnace ve vývoji, a tak tým nakonec čekalo opět jen zklamání. A to jsem se ještě nezmínil o novém superpočítači, který měl prý přesně vypočítat spotřebu paliva, tak aby jej měli piloti ve svých vozech přesné množství na dojetí celého závodu. Tento počítač však tým několikráte pěkně „vypekl“ a Warwick s Tambayem nejednou zůstali se suchými nádržemi před cílem. Renault používal jako obvykle pneumatiky Michelin.

Ani Brabham neměl letos na růžích ustláno. Piloti Nelson Piquet a Teo Fabi sice měli k dispozici nejsilnější motor v poli, ovšem ten patřil také k těm nejnespolehlivějším. Motor BMW sice dával přes 800 koní a na kvalifikaci neuvěřitelných 1000 koní (!), avšak málokdy takovou zátěž vydržel po celý závod. Pokud však motor držel, byl Piquet vždy na špici. O Fabim se toho mnoho pozitivního říci nedá, i když v závěru sezony už to bylo lepší. Ovšem na jeho obranu je potřeba říci, že rovné podmínky v týmu rozhodně neměl. Pro tým byla škoda, že vůz BT53 ještě ladil v průběhu sezony. Ještě přidám takovou perličku, oficiální název týmu, byl MRD International Brabham.

Frank Williams byl letos nemile překvapen výkony svého týmu. I když tým už loni nasadil nové přeplňované motory Honda, stále s nimi přetrvávaly problémy. Keke Rosberg se sice dvakrát podíval na stupně vítězů, ovšem to na tým s mistrovskými ambicemi bylo hodně málo. Jacques Laffite se ve Williamsu moc dobře nezabydlel, a na jeho výkonech to bylo znát. Tým se letošní sezonou vyloženě protrápil, hlavně druhá polovina sezony dopadla pro tým katastrofálně.

Tým McLaren po dlouhém půstu, čekali žně. Už před sezonou se o týmu hovořilo jako o favoritovi na titul, už jen proto, že typ MP4/2 pilotovali Niki Lauda a Alain Prost, a také proto, že motor TAG Porsche byl laděn prakticky dvě sezony a na rozdíl od konkurenčních motorů na tom byl se spolehlivostí nejlépe. Navíc měl motor jako první v F1 elektronickou řídící jednotku, kterou vyvinula firma Bosch. John Barnard osadil vozy také karbonovými brzdami, které zkracovaly brzdnou dráhu o 40 procent! I přes tyto vychytávky někdy vůz zazlobil, přesto patřil k nejspolehlivějším. Tým i oba jezdci i přes občasné zaváhání kráčeli jasně pro oba tituly. Dojem z triumfu však kazily zákulisní intriky Rona Dennise, a jeho pověstné „neuznávání“ jezdce číslo jedna a jezdce číslo dvě, o tom však později….

Alfa Romeo už byla prakticky na odchodu z F1, a tak se není čemu divit, že výsledky týmu byly rok od roku horší. Ani tato sezona nebyla výjimkou. Spolehlivost vozu 184T byla ještě horší než u předchozího typu, motor postrádal výkon a jezdci Eddie Cheever a Riccardo Patrese chuť do závodění. Američanova touha dokončit sezonu byla minimální, neboť vůz ho do cíle dovezl jen jednou a to hned v první GP sezony! Přesto u Alfy zůstal i napřesrok. Patresemu se dařilo o malinko lépe…

Ken Tyrrell zažil jednu z nejhorších sezon ve Formuli 1. Jako jediný nenasadil přeplňovaný motor, jelikož byl jejich odpůrcem. Aby však neztrácel na konkurenci, rozhodl se k podvodu. Vozy byly lehčí než dovolovala pravidla, aby však prošly technickou přejímkou, vozily nedovolenou zátěž, a navíc k tomu Tyrrell používal benzin s vyšším oktanovým číslem. Prezident FIA Jean-Marie Balestre v průběhu sezony vyloučil tým ze šampionátu, a stejně tak jeho jezdce. Ken sice u soudu dosáhl alespoň toho, že může v ročníku dál pokračovat, ale bez nároků na body. Byla to velká škoda, neboť Stefan Belloff i Martin Brundle předváděli skvělé výkony. Hlavně o Bellofovi se mluvilo jako o dalším mistru světa.

Lotus v této sezoně zažil nečekaný vzestup, a to hlavně díky přeplňovaným motorům Renault, které v tomto voze fungovaly kupodivu lépe než v mateřském týmu. Nigel Mansell společně s Eliem de Angelisem notně zatápěli konkurenci. Škoda jen zbytečných Mansellových chyb, které ho stály spoustu bodů, a možná i vítězství, přesto několikrát ukázal, že je to pravý bojovník, který nic nevzdá a je na trati doslova schopen vypustit duši. Motory v Lotusech šlapaly jako hodinky, horší to bylo s převodovkami, které často zlobily. I tak tým zažil skvělou sezonu.

Toleman, který si loni poprvé připsal bodový zisk, předvedl světu novou vycházející hvězdu. Byl jím Ayrton Senna. A tým rozhodně nezklamal. Svými výkony uváděl odborníky v úžas a po deštivém závodě v Monaku se začaly nabídky od velkých týmů jen hrnout. Jeho kolega Johny Cecotto neměl štěstí, neboť v kvalifikaci v Brands Hatch velmi vážně havaroval, a zranění nohou mu končila jak sezonu tak i kariéru v kokpitu F1. Jeho místo zaujal od GP Holandska Stefan Johansson. Bylo by škoda, kdybych nepředstavil vůz, s nímž tito piloti bojovali. Stejně jako jeho předchůdce měl dvojité zadní křídlo (Rory Byrne našel v pravidlech mezírku), avšak novinkou bylo to, že jezdec v kokpitu mohl během jízdy upravovat světlou výšku podvozku. Slabinou TG184 byl motor Hart, který na konkurenci nestačil. Senna se tento handicap snažil dohnat svou agresivní jízdou, bohužel svou snahu občas přehnal, ale i přes občasné chyby své kolegy dokonale zajezdil.

Arrows celou sezonu laboroval s přeplňovaným motorem BMW. Jezdci Thierry Boutsen a Marc Surer začali sezonu s loňskými vozy A6 s motory Ford Cosworth. Po dvou závodech byl hotov nový vůz A7 s přeplňovaným motorem BMW, avšak pouze v jednom exempláři, a tak se na něm jezdci pravidelně střídali. Týmu tohle dvakrát nepomohlo, přesto se pilotům občas nějaký ten bodík urvat podařilo.

Ligier se po loňském fiasku, kdy skončil bez bodů, dočkal, alespoň dílčího úspěchu. I přesto že získal motory Renault, nedokázali jezdci přivézt více než tři body. Svalovat vinu na jezdce by však nebylo fér, neboť vůz špatný od základu. Andrea de Cesaris se s ním pral statečně (i když několikrát by za své karamboly pro smích), Patrick Hesnault se spíše jen vozil a mechanikům a týmu s laděním vozu příliš nepomohl.

Poslední týmem, který letos dosáhl na body, byla Osella. Tým převzal loňský vůz od Alfy Romeo a s minimálními úpravami jej nasadil do této sezony. Jelikož loňský typ Alfy Romeo nebyl konkurenceschopný už loni, dva body získané Piercarlem Ghinzanim  se rovnají zázraku. Sám pilot také zázrakem přežil děsivou nehodu v kvalifikaci na GP Jižní Afriky, kdy vůz doslova přepůlil a s vozu zbylo jen pár ohrabků. Ještě dodám, že do vozu také usedl Jo Gartner, ten ovšem nebyl zapsán jako pilot týmu před sezonou, a tak nemohl bodovat, což jej velmi mrzelo, neboť v GP Itálie na Monze dojel překvapivě pátý.

Dalšími týmy, které se sezony účastnily, avšak na body nedosáhly, byly ATS (první štace Gerharda Bergera, ovšem jen na několik GP), RAM a Spirit. Všechny používaly turbomotory, ATS dokonce BMW, avšak konstrukčně byly natolik tragické, že se většinou nedokázaly ani kvalifikovat. A nyní se pojďme podívat, jak sezona probíhala. Začínáme na okruhu Jacarepagua v Brazílii.