Rakouské prokletí

V tabulkách najdeme sedmnáct jmen rakouských pilotů, kteří se do F1 dostali. Na takovou malou zemi  slušné číslo. Ovšem úspěšné rakouské piloty byste spočítali na prstech jedné ruky nešikovného dřevorubce.

Někteří nedostali příležitost ani se v F1 svézt, jiní nedostali druhou šanci a těm třetím většinou došly peníze. A těm, co se do F1 dostali, šla neustále po krku zubatá. Sedm jezdců totiž zažilo hrůzostrašnou havárii, při které buď přišli o život nebo se těžce zranili, další dva zahynuli poté, co z F1 odešli, avšak na návrat do F1 stále pomýšleli.

Prvním jezdcem, kterému se podařilo do kolotoče F1 proniknout, byl Jochen Rindt. Byl jedním z mála, kteří si na nedostatek financí stěžovat nemohli, protože po smrti dědečka a babičky, kteří jej vychovávali po smrti jeho rodičů (zahynuli při bombardování ve druhé světové válce), jako univerzální dědic prodal rodinný majetek a koupil si první závodní monopost Cooper F3. To bylo v roce 1963, avšak o rok později už sedí v GP Rakouska ve voze Brabham BT11 a jede svůj první závod v F1! Závod bohužel nedokončí, ale díky úspěchům na britských ostrovech v F2, dostává šanci u Coopera. Sláva těchto vozů sice už upadá, přesto Jochen dokáže dojet v Německu čtvrtý a v USA šestý. O rok později Coopery pohání motor Maserati a zdá se, že tým se vrací na vrchol, Rindt dojíždí dvakrát druhý a jednou třetí a celkově končí v sezoně 1966 na třetím místě za Surteesem a Brabhamem. Bohužel další rok už motory Maserati na konkurenci nestačí, vůz je nespolehlivý a Jochen dokončí pouze dva závody, a to ještě na čtvrtém místě. Proto na konci sezony přestupuje k týmu Jacka Brabhama, který poslední dvě sezony vládl F1. Jenže sezona 1968 je sezonou Lotusu a Grahama Hilla, navíc jindy spolehlivý motor Repco letos vybuchuje s nečekanou pravidelností. V prvním závodě sice dojíždí na třetím místě, ale tento výsledek se mu podaří zopakovat jen jednou, a to v GP Německa, náladu mu nezlepšilo ani zajetí dvou pole-position, a tak když  Colin Chapman  hledá náhradu za Jima Clarka, který zahynul při závodu F2, Jochen neváhá ani minutu a podepisuje smlouvu s týmem Lotus. S týmem, o kterém prohlásil, že se v něm buď zabije nebo získá mistrovský titul...

Sezona nezačala nejlépe, v prvním závodě porucha, ve druhém mu odlétlo křídlo a díky tomu děsivě havaroval. Naštěstí zranění nebylo vážné a mohl pokračovat hned v dalším závodě, bohužel opět jej nedokončil pro poruchu. To se podařilo až v polovině sezony v GP Británie, kdy dojel čtvrtý. V Německu sice odpadl, ale v dlaších třech závodech skončil na pódiu (Monza, Mosport, Watkins Glen), v USA se konečně dočkal a mohl se poprvé radovat z vítězství. Toto vítětzsví se mu však stalo možná i osudným, neboť po nepříliš vydařené sezoně (Chapman měl jako jedničku Hilla) měl nabídku od Bruce McLarena na post jedničky, rozjařen vítězstvím však nabídku odmítl... V posledním závodě sezony v Mexiku se vše vrátilo do starých kolejí a pro poruchu závod nedokončil. Jak sezona 1969 skončila, tak sezona 1970 začala, první dva závody nedokončil, ale pak začalo jeho tažení za mistrovským titulem. V Monaku zvítězil, v Belgii sice odpadl, ale pak vyhrál další čtyři závody po sobě. Při premiéře GP Rakouska však jeho vůz nevydržel a pak přišla na řadu osudná Monza. Díky špatnému připoutáni a mechanické závadě přišlo Rakousko o špičkového jezdce, který mohl F1 kralovat ještě mnoho let. Titul získal Jochen posmrtně i díky dohodě jezdců (až na jednu výjimku), kteří se domluvili, že se budou snažit dojet, tak aby v čele zůstal právě Jochen Rindt...

Ve stopách Jochena Rindta pokračovali další rakouští jezdci. Už v roce 1971 se na startovním roštu představili dva Rakušané. Byli jimi Helmut Marko a také Niki Lauda. Zatímco prvnímu bylo dopřáno odjet necelé dvě sezony, druhý jmenovaný se dokázal udržet v F1 12 let. Helmut Marko mohl v F1 možná dokázat více, bohužel v GP Francie v sezoně 1972, mu kamínek prorazil hledí a poranil oko. Marko zranění podcenil, lékářský zákrok přišel pozdě a oko se lékařům už nepodařilo zachránit. Marko se sice motorsportu dále věnoval (a dodnes věnuje, viz. Vettel), do kokpitu F1 se však už nikdy nevrátil. To Niki Lauda byl úspěšnější, nejenže vyhrával závody, ale také dokázal vyhrát třikrát titul mistra světa. Ani on se však nevyhnul havárii, ve které málem přišel o život. Ohnivé inferno sice přežil, ale následky havárie nosí na tváři dodnes.

Dalším pilotem, který se alespoň v F1 svezl, byl Dieter Quester, ten však absolvoval jen jednu Grand Prix v sezoně 1974, poté mu vyschl finančí pramen.  Ve stejném roce se do F1 dostal i Helmut Köinigg, když dostal nabídku od týmu Surtees. Helmut měl odjet poslední tři závody v sezoně, v domácí GP se nekvalifikoval, ovšem v další GP se mu to povedlo a svého zkušenějšího kolegu porazil o vteřinu, dokončil i závod na desátém místě, a když znovu porazil kolegy(prakticky bez zkušeností, neboť jezdil pouze nižší série formulí) i ve Watkins Glenu, hovořilo se o dalším nadějném pilotovi. Bohužel v 10. kole jeho Surtees v jedné pomalejších zatáček nezatočil, a pod plným plynem a řvoucím motorem se řítil do záchytných sítí, kterými proletěl bez patrnějších známek zpomalení a pod úhlem devadesáti stupnů narazil do svodidel. Nízký monopost si našel cestu mezi horní a dolní kolejnicí svodidel, pilot neměl nejmenší šanci... Co se přesně stalo, se nikdy nepodařilo zjistit, ale i kdyby se to zjistit podařilo život talentovaného pětadvacetiletého závodníka by to vrátit nepomohlo...

Zatímco na trati kraloval Niki Lauda, o start se pokoušeli další piloti. Avšak Otto Stuppacher, Karl Oppitzhauser či Ewald Boisitz  do závodů F1 nezasáhli, neboť jejich projektům došly peníze. To Harald Ertl a Hans Binder do kokpitů usedli, avšak pšenka jim nekvetla. Ertl jezdil v letech 1975 až 1978 a nezískal ani bod, pravda, s vozy Hesketh, Ensign či ATS se zázraky dělat nedaly. Přesto mu v GP Německa utekl bodík, když mu těsně před koncem závodu vybuchl motor. Po roce 1978 se věnoval německému mistrovství s BMW, a to velmi úspěšně, neboť celý šampionát vyhrál, a to i rok později. Spojení s BMW mu umožnilo i návrat do F1, a to v GP Německa s týmem ATS, bohužel se nekvalifikoval, a tak poračoval dál s cestovními vozy. V roce 1982 mluvil opět o návratu, ale zda by se uskutečnil nebo ne se nedovíme, neboť Harald zahynul při leteckém neštěstí.

Hans Binder jezdil v letech 1976 a 1977, avšak ani on se bodů nedočkal, neboť stejně jako Harald Ertl i on pilotoval vozy, které jezdívaly většinou na chvostu.

V sezoně 1979 se rozhodl Niki Lauda ukončit svou kariéru a Rakousko tak poprvé od roku 1964 nemělo ani jednoho pilota v F1. Kromě již zmíněného neúspěchu v kvalifikaci Haralda Ertla, museli Rakušané čekat až do roku 1982, kdy Lauda oznámil svůj návrat. V roce 1984 se k němu připojil i Jo Gartner, ten však byl platícím jezdcem a odjel jen osm GP. Závodil pro Osellu a v GP Itálie na Monze dokázal získat dva body za páté místo. Po skončení sezony závodil za soukromý tým Kremer v prototypech, kde se mu velmi dařilo. Bohužel prototypy se mu staly osudnými. V roce 1986 při závodě Le Mans na rovince Hunaudieres vlétl jeho vůz při rychlosti 300 km/h do svodidel, rozlomil se a explodoval, pilot byl na místě mrtev.... V té době měl už smlouvu s továrním týmem Porsche Rothmans, která mu měla pomoci zpět do F1.

Když Niki Lauda definitivně končil kariéru, Rakušané se nemuseli obávat, že by v F1 za něj neměli kvalitní náhradu. V roce 1984 totiž začala kariéra Gerharda Bergera a o sedm let později, dalšího talentovaného závodníka Karla Wendlingera. Gerhard Berger se ukázal jako kvalitní pilot. Angažmá u Ferrari či McLarenu to potvrzují. Avšak Ferrari koncem 80. let rozhodně nebylo na takové úrovni, aby se dalo soupeřit s McLareny či Williamsy, přesto se Gerhard snažil a dokázal během angažmá u Ferrari v letech 1987 až 1989 čtyřikrát zvítězit. I on se však málem stal obětí své vášně, když jeho Ferrari v roce 1989 v zatáčce Tamburello (Imola) vletělo přímo betonové zdi a vůz okamžitě zachvátily plameny. Naštěstí reakce zachranářů byla pohotová, plameny byly brzo uhašeny, a tak se vše obešlo jen se menšími zraněními. Po konci sezony přestoupil k McLarenu, bohužel jasnou jedničkou zde byl Senna a bojovat o titul tak nemohl. V roce 1993 se vrátil k Ferrari, ale rudá kobyla stále kulhala, a tak po roce 1994 zamířil do Benettonu, kde svou kariéru v roce 1997 ukončil.

V sezoně 1994 startovali tři rakouští piloti. Mimo Bergera a Wendlingera to byl také Roland Ratzenberger. Bohužel  počet rakouských jezdců se měl rapidně snížit. V kvalifikaci na GP San Marina při rychlosti 320 km/h ztratil vůz Simtek Rolanda Ratzenbergera přední křídlo, neřiditelný vůz narazil do svodidel a ohromný náraz jezdci zlomil vaz. O čtrnáct dnů později těžce havaruje Karl Wendlinger na Sauberu v Monaku. Je v ohrožení života, naštěstí se z této nehody uzdravuje natolik, že plánuje návrat do F1. Bohužel nehoda poznamenala nejen jeho motoriku a řeč, ale stála ho i pokračovaní kariéry pilota Formule 1. V roce 1995 se sice opravdu vrátil, ale po šesti závodech musel kariéru ukončit. A když o dva roky později skončil i Gerhard Berger zůstal v F1 jen Alexander Wurz.

Ten však očekávání nesplnil. V Benettonu byl zastíněn Giancarlem Fisichellou, po čtyřech letech podepsal smlouvu jako testovací pilot McLarenu. V roce 2005 nahradil Juana Pabla Montoyu v GP San Marina a po diskvalifikaci týmu BAR-Honda, obsadil třetí příčku. Na rok 2007 podepsal smlouvu s Williamsem, ale je opět zastíněn kolegou. Tentokráte mladým Nicem Rosbergem, nepomůže mu ani třetí místo v chaotické GP Kanady a ještě před koncem sezony oznamuje konec kariéry. V roce 2008 byl přesto testovacím pilotem Hondy.

V novém tisíciletí  kromě Wurze závodili i Patrick Friesacher, a Christian Klien. Prvně jmenovaný však odjel za Minardi jen 11 závodů. Christian Klien byl o něco úspěšnější. V roce 2004 zahájil svou kariéru v Jaguaru, jako nováček získal tři body, což s tímto týmem nebyl špatný výkon. V další sezoně se z Jaguaru stal první rakouský tým F1 v historii, Christian získal bodů devět, jeho kolega Coulthard však 24. V daší sezoně získává Klien jen dva body a po GP Itálie je z týmu vyhozen. Bez práce ale dlouho nezůstal, neboť podepsal smlouvu jako třetí pilot u Hondy, později mu nabídne sedačku po vyhazovu Alberse i Spyker, ale místo dostal nakonec Japonec Yamamoto. Do kokpitu závodního monopostu se však přece jenom posadil, a to roku 2010, kdy nahradil právě Sakona Yamamota v týmu HRT na posledních pět závodů. Je ve hře i o sedačku na sezonu 2011 právě u tohoto týmu...

Jak vidno, Rakousko si na dalšího vítěze Gran Prix či na titul mistra světa musí ještě dlouho počkat. Avšak díky bezpečnosti vozů a okruhů se snad prokletí svých jezdců definitivně zbaví... Zatím mohou Rakušané fandit svému týmu Red Bull, který po pěti letech v F1 vyhrál nejen Pohár konstruktérů, ale jeho pilot získal i titul mistra světa...

Malá tabulka rakouských pilotů na závěr:

Počet jezdců:  17
Odjeto GP:  554
Vítězství: 41
Pole-position: 46
Nejrychlejší kola: 49
Pódia: 118
Body: 990,5
Šampioni: 1970 Jochen Rindt, 1975 Niki Lauda, 1977 Niki Lauda, 1984 Niki Lauda