Autor článku: Anna Kvášová
O výjimečnosti tohoto kanadského závodníka bylo již napsáno mnoho a mnoho článků, knih a reportáží, jeho kariéra je dokonale zmapována a jeho předjížděcí manévry se staly legendárními. V žebříčcích popularity pravidelně zaujímá místo mezi první desítkou, vedle legend, jako jsou Michael Schumacher a Ayrton Senna.
Už několik let se připravuje jeho biografický film. Z toho všeho je vidět, jak respektovanou osobností Villeneuve byl a je. Přesto jsou ale tyto informace poněkud okleštěné. Víme, jak projížděl zatáčky, s jakou vervou se pouštěl do soubojů, známe přesně jeho akrobatický styl jízdy, četli jsme chválu, kterou na něj pěli všichni z paddocku, zejména pak po jeho předčasné smrti, ale někam se vytratila jeho skutečná osobnost. Byl skvělý závodník a férový chlap se srdcem na pravém místě, o tom není pochyb. To je ale pouze nepatrný zlomek toho, jaký byl doopravdy. Pojďme si tedy prohlédnout ty střípky vzpomínek a seskládat z nich výsledný obrázek jeho rozporuplné osobnosti.
Joseph Gilles Henri Villeneuve, jak se jmenoval celým jménem, se narodil 18. ledna 1950 Georgettě a Sevillovi Villeneuvovým v kanadské provincii Quebec. Skutečně 1950, ne 1952, jak Gilles později tvrdil. Nedělal to proto, že by si chtěl z lidí dělat šoufky. Chtěl jenom vypadat mladší.
Jakkoliv je Quebec od zbytku Kanady odlišný v jiných věcech, jedna věc malého Gillese ovlivnila už v útlém dětství – kdepak hokej, ale závody! Srdce Quebečanů tloukla pro rychlost a nejinak tomu bylo u rodiny Villeneuvových. Gilles i jeho o tři roky mladší bratr Jacques se k závodům dostali ve velmi útlém dětství a už se od nich nehnuli. V budoucnosti to jednoho z nich mělo stát život a druhého zdraví. Nechybělo mnoho a oba bratři by dopadli stejně tragicky.
Bylo ale v Gillesově povaze, že problémy pro něj byly věcí naprosto cizí, což byla vlastnost, která ve své době ohromovala celý svět motosportu. Jeho nejbližší už však z této jeho vlastnosti takovou radost neměli. Zejména pak jeho ženě to do budoucna přineslo spoustu starostí…
Joanne Villeneuve, za svobodna Barthe, byla stejně jako Gilles frankofonní Kanaďanka a první roky svého života prožila v Connecticutu. Její rodina nebyla z nejbohatších, většinu času žili z podpory, což jí ale bylo do budoucna velmi k užitku – Gilles všechny peníze nacpal do závodů, a ač se to zdá neuvěřitelné, působil dojmem, že materiální chod rodiny ho prakticky nezajímá. Jak jinak si vysvětlit jeho počínání, kdy nejprve prodal dům a nastěhoval celou rodinu do přívěsu a pak i přes neustálé Joanniny prosby odmítl stěhovat se zpět. Pro něj bylo důležité, že jeho rodina mohla díky přívěsu cestovat na závody s ním. Jejich finanční situace byla velmi špatná už od začátku – prvorozený syn Jacques se narodil neplánovaně, svatba byla spíchnutá narychlo a novomanželé neměli ani na to, aby si zaplatili svatební cestu. Zcela v Gillesově stylu trávili svatební noc v motelu.
Kuriózní bylo už jejich seznámení. Joannina sestra totiž budoucím partnerům domluvila rande naslepo. Tehdy jim bylo šestnáct let. Nebyla to láska na první pohled, Joanne přesto na jejich první setkání nevzpomíná špatně. Podle jejích slov jí Gilles přišel milý a pohledný, ale vadila jí jeho malá výška a stydlivost. Jak se později ukázalo, ona výška vadila především Gillesovi samotnému. Jakmile se probojoval do F1, zakázal Joanne nosit podpatky – to aby nevypadala vyšší než on. Ješitnost vůbec byla jeho slabou stránkou. Nikdy ho nikdo nepotkal s brýlemi, ač měl dvě dioptrie a brýle by tak správně nosit měl. Gillesovo sebevědomí by však takovou potupu nepřežilo. Největším strašákem pro něj ale byly jeho vlasy. Zdálo se mu, že řídnou, proto si pokaždé, když si sundával helmu, prohrábl vlasy tím známým stylem, který se stal jedním z jeho poznávacích znamení.
Joanne byla pro Gillese tou nejlepší oporou, jakou si mohl přát. Nejen že dokázala jeho eskapády držet pevně na uzdě, jako například tehdy, kdy si Gilles při nehodě zlomil kotník, a ač se už další víkend cpal zpět do monopostu, Joanne mu tento hazard rázně zakázala, ale snažila se mu všemožně pomáhat. Sehnala mu práci v malé továrně na oděvy, která patřila jejím rodičům, posléze mu pomohla získat místo řidiče náklaďáku ve firmě svých strýců. Lidé z firmy dodnes vzpomínají na jeho zběsilé smyky s náklaďákem po okraj naloženým pískem.
Ze všech těchto vzpomínek je vidět, že život Gillesovi rodiny byl všechno, jen ne nudný. Dnes se můžeme jen dohadovat, jak by to s nimi nakonec dopadlo, kdyby Gilles nakonec nepřišel do Formule Atlantic a posléze do Formule 1. Jedno je jisté, Joanne už ke konci Gillesovi vyhrožovala rozvodem celkem důrazně.
Na druhou stranu, Gilles byl ukázkový příklad milujícího otce a jeho děti pro něj byly vším. Už od začátku je brával všude s sebou. A když přestoupil do Formule Atlantic, dostaly jeho děti svoje vlastní sluchátka, aby mohly kdykoliv během závodu slyšet, jestli nemá jejich táta nějaké problémy. V boxech se pak vyprávěly vtipy o tom, že Gilles měl tak úspěšnou sezónu jenom díky jejich podpoře.
Pak přišla kariéra v F1 a rodině nastalo nejkrásnější období. Děti stále doprovázely svého tátu na závody a někdy se dostaly skutečně blízko, jak je vidět z vyprávění Reného Arnouxe:
„Když jsem vyjížděl ze zatáčky Tamburello, uviděl jsem Gillesovo Ferrari, jak nehybně stojí uprostřed tratě. Nemělo už předek, ani motor, ani kola, prostě nic. Zůstal jen kokpit – auto muselo narazit do zdi rychlostí tak 270 km/hod. Hned po skončení závodu jsem vyskočil ze svého kokpitu a uháněl do boxů Ferrari zjistit, co je nového. Ještě dnes vidím Gillese, jak drží za ruku svého syna a starostlivě obhlíží zbytky auta. Zeptal jsem se, jak se cítí. Odpověděl: ‚Super.‘ A pak dodal: ‚Jak vidíš, jsem spokojený. Vrazil jsem do té zdi při plné pětce a na kokpitu ani škrábanec.‘ Toho dne u něho, i přes hrozivý náraz, ještě silněji vzrostl pocit osobní bezpečnosti.“
A tím se dostáváme k tomu, co bylo řečeno na začátku. Gilles skutečně nepatřil k těm, kteří by si připouštěli jakékoliv nebezpečí. V souvislosti s tím nevybíravě nazýval některé své kolegy šašky a svátečními jezdci, tvrdil, že nechápe, proč vůbec závodí, když se bojí rizika, které tento sport přináší. Byla to právě jeho neohroženost, která stála za okamžikem, kdy ze svých kolegů udělal blbce, jak se vyjádřil Jacques Lafitte. Místem činu byl Watkins Glen. V deštivém tréninku si Gilles dojel pro nejrychlejší čas 2:01,473. Druhý nejrychlejší jezdec, Jody Scheckter, se tomuto času nedokázal přiblížit ani na deset sekund! A aby Villeneuve lidi ještě více šokoval, prohlásil bohorovně: „Nebylo vůbec těžké tenhle čas zajet. Vynechával mi motor, mohl jsem být mnohem rychlejší. Ale třeba bych se pak mohl vybourat.“
Okamžiky jako tyto byly důvodem, proč ho lidé označovali jako „šílence“. Není to však úsměvné, že jezdec, který jako jediný doopravdy závodil, dokázal udělat show a pral se až do skutečného konce a strhání, byl vlastně pro ostatní pouze cvokem, který nezadržitelně směřoval ke svému tragickému konci?
I Gilles si po nějaké době začal připouštět, že není nezranitelný. Zlomovým okamžikem se stala jedna havárie, po níž následkem šoku na několik vteřin oslepl. Od té doby jako kdyby si Gilles přeci jenom začal uvědomovat riziko, které podstupuje. Hovořil však o něm nezaujatě, s klidem. To, co ho děsilo ve skutečnosti, totiž nebyla smrt, ale myšlenka, že by se mohl vážněji zranit a už by nemohl nikdy závodit. Působí až skoro strašidelně, že den před svou smrtí v Zolderu hovořil o tom, jak jednou jeho matce pošlou černou truhlu ozdobenou křížem…
Gilles Villeneuve se narodil ve znamení kozoroha. Charakteristika tohoto znamení zní: klidný, trpělivý, vytrvalý a ctižádostivý, k úspěchům tohoto znamení vede dlouhá cesta, ale jsou hodnotné a trvalé.
Nespatřujeme v tom jeho osobnost? Jeho naprostou oddanost všemu, pro co se nadchl. Jeho ctižádost, která, vztáhnutá na vlastní osobu, přerůstala až v přehnanou sebekontrolu a ostrost vůči okolí. Vytrvalost, s jakou se doslova plazil ke svému cíli, i kdyby ho to mělo stát sebevíc. A že ten cíl byl skutečně úspěšný, není snad třeba zdůrazňovat. Jinak by zde nebyl tento článek a nepřipomínali bychom si s jistou dávkou smutku v srdcích již 27. výročí úmrtí tohoto skvělého závodníka.
Facebook
Delicious
Když 22. září 1975 Ken Tyrrell slavnostně představil světu F1 nový vůz pro nadcházející sezonu, všichni užasli. Většina si myslela, že jde jen o propagační tah a že skutečný vůz Tyrrell neukázal. Brzy se však ukázalo, že Ken Tyrrell to myslí s šestikolovým monopostem vážně.








