Francouzi v F1

Už od počátků Formule 1 se jezdci země galského kohouta úspěšně prosazovali. Jen málokdy se stalo, že v poli nebyl ani jeden Francouz či francouzský tým, přesto  si na úspěchy svých jezdců a týmů museli fanoušci počkat hodně dlouhou dobu.

Celkem se F1 účastnilo 75 jezdců a 12 týmů z této země. Proto překvapí, že jediný, kdo získal tituly, je Alain Prost (4x). V týmech to není o mnoho lepší, jednou vyhrála Pohár konstuktérů Matra (1969) a dvakrát Renault (2005, 2006). Čím to je? Jedním z důvodů bylo to, že Francouzi požadovali (a možná to ještě platí), že vše v týmu musí být francouzské, včetně jezdců, vedení, sponzorů , motoru a dalších součástek. Jak se ukáže, nikdy to nefungovalo tak, jak si to celá Francie přála.

O všech 75 jezdcích tu psát nebudu, spíše jen o těch, kteří byli ve své době populární a úspěšní. V 50. letech jimi byli Jean Behra a Maurice Trintingant. Prvně jmenovaný sice ani jednou nezvítězil, ale 9x stanul na stupních vítězů (7x třetí, 2x druhý). Fanoušci milovali jeho závodní styl, kdy nešetřil techniku ani sebe. Bohužel právě jeho styl byl důvodem vyhazovu od Ferrari, neboť  se několikrát stalo, že svůj vůz doslova udřel k smrti. Ale Behra kvůli tomu svůj styl nezměnil a fanoušci jeho jízdě vždy apladuovali. Osud mu v F1 vyměřil devět let, v roce 1959 zahynul v závodě cestovních vozů na trati Avus. Maurice Trintigant byl úspěšnější. V roce 1955 vyhrál na Ferrari GP Monaka a stal se tak prvním francouzským pilotem, který zvítězil v F1. O tři roky později opět triumfoval v Monaku, tentokrát na Cooperu s motorem vzadu. Celkem stál 10x na stupních vítězů, ale to, že nedokázal stabilně jezdit na špici, mu bránilo v dosažení lepších umístění v hodnocení mezi jezdci. Přesto když v roce 1964 končil kariéru (jezdil od roku 1950), neměli za něj Francouzi adekvátní náhradu.

Do poloviny 60. let neměli Francouzi nikoho, kdo by držel krok s jezdeckou elitou (Trintigant už jen paběrkoval). Francouzské týmy už v F1 nepůsobily (Simca Gordini, Talbot a Bugatti nepřežili 50. léta), a tak nebylo komu fandit, zbývalo jen těšit se na GP Francie, která byla mezi jezdci a diváky populární. V roce 1967 se však věci obrátily k lepšímu. Do F1 vstoupil tým Matra a navíc s domácími jezdci Jean-Pierre Beltoisem a Johnny Servoz-Gavinem. V první sezoně skončili bez bodu, ale o rok později už oba jezdci pravidelně bodovali. Jenže Matře všechnu slávu získal Jackie Stewart, který s tímto vozem vyhrál titul vicemistra a o rok později získal pro sebe a Matru titul. Beltoise získal za tyto dvě sezony jen tři třetí a dvě druhá místa, Gavin jen jedno druhé místo a nakonec nedokončil ani sezonu 1969. Matra byla tedy prvním francouzským týmem, který získal Pohár konstruktérů. Jenže Francouzům něco chybělo. Matra totiž nepoužívala francouzský motor a další sezonu to chtěla změnit. To se nelíbilo Kenu Tyrrellovi, který založil svůj vlastní tým, a spolu s ním od Matry odešel i Jackie Stewart. Další ranou pro Matru byl příchod Francoise Cevérta nikoli do jejich vlastních řad, nýbrž do konkurenčního Tyrrellu. Matra se svými těžkými motory zažila v roce 1970 pád do hlubin a v roce 1972 se z F1 tým raději stáhl. To Francois Cevért zářil, v roce 1971 zvítězil v GP USA, třináct let poté co vyhrál Maurice Trintigant a stal se tak teprve druhým Francouzem, který vyhrál závod F1. Ken Tyrrell jej navíc připravoval spolu a Jackiem Stewartem na post jedničky, poté co Skot ukončí kariéru. To se mělo stát po sezoně 1973. Bohužel o posledním závodním víkendu přišel talentovaný Cevért v kvalifikaci ve Watkins Glen o život. O rok později ukončil kariéru Beltoise (podařilo se mu vyhrát GP Monaka 1972). To už však Francouzové upírali zraky k Jaquesi Laffitovi a Patricku Depaiilerovi.

Zatímco Laffite závodil ve slabších týmech, Depailler získal angažmá u týmu Tyrrell. O tom, že je Depailler skvělý jezdec, přesvědčoval hned o začátku skvělými výkony. Vždyť za celou dobu angažmá u Tyrrellu (1974-1978) byl v každé sezoně minimálně jednou na stupních vítězů, a to i s vozem, který už nepatřil k nejlepším. Celkem u Tyrrellu získal jedno vítězství, devět druhých míst a sedm třetích míst. Po sezoně 1978 přestoupil k Ligieru, a i když zde jednou vyhrál a jednou dojel druhý, pro sezonu 1980 přestoupil do týmu Alfy Romeo. S tímto vozem nestačil získat výraznější úspěch, neboť při testech v průběhu sezony zahynul na Hockenheimu. Vraťme se ale zpět k  Laffitovi.

Laffite po těžkých začátcích ve slabých vozech zakotvil u nově vzniklého týmu Ligier. Tým i jezdec si vedli skvěle a během let se stali konkurenceschopnými. Největších úspěchů dosáhl Laffite spolu s týmem na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých. Ligier v roce 1980 získal druhé místo v Poháru konstruktérů, Laffitovi se v letech 1979 až 1981 podařilo skončit vždy na celkově čtvrtém místě. Po sezoně 1982 odešel k Williamsu, ale zde se mu vůbec nedařilo, nezískal ani jedno pódium (do té doby byl na pódiu 27x), proto přestoupil na konci sezony 1984 zpět k Ligieru, kde o dva roky kariéru ukončil (přidal ještě pět pódií!).

V dobách, kdy Laffite zažíval největší chvíle u Ligieru, nevěděli Francouzi, komu fandit dřív. Vždyť v F1 už od roku 1977 závodil tým Renault s jezdci Jabouillem a Arnouxem,  do F1 se dostal také Didier Pironi, Patrick Tambay a také Alain Prost, několik let zde už závodil Jean Pierre Jarier (ovšem i přes dílčí úspěchy byla jeho dlouhá kariéra neúspěšná). Přelom let semdesátých a osmdesátých nebyl jen úspěšným pro Laffita a Ligier, jak sem napsal výše, ale pro celou Francii. Na každý závod se mohli „frantíci“ těšit, neboť šance, že jej vyhraje jeden z jejich krajanů byla vysoká. Od začátku sezony 1979 do konce 1982 získali francouzští piloti přes dvacet vítězství, přitom od roku 1950 do roku 1978 jich bylo pouze šest!  Pro Francii to byly zlaté časy, ale atmosféra mezi některými jezdci přesto nebyla skvělá.

První trhliny způsobil René Arnoux, který pařil mezi špičkové piloty (jeho souboj s Gillesem Villeneuvem v GP Francie je nezapomenutelný), ovšem patřil i mezi ty piloty, kteří nesnášejí týmové příkazy. Po zranění, které utrpěl jeho týmový kolega Jabouille v Kanadě (nakonec mu zranění ukončilo kariéru), přišel do týmu Renault Alain Prost. Zpočátku se zdálo být vše v pořádku, ale čím byl Prost rychlejší a úspěšnější, tím bylo vedení Renaultu nakloněno více Prostovi. Arnoux se nezmohl na nic jiného než ignorovat týmové příkazy, čímž si vysloužil vyhazov na konci sezony 1982. Prost a Renault se tak mohli soustředit na zisk titulu a opravdu to vypadalo, že je o něj nikdo nepřipraví, ale neuvěřitelný kolaps týmu v posledních třech závodech přihrál titul do rukou Nelsona Piqueta. Tým i pilot se ze ztráty titulů obviňovali navzájem a fanoušci byli tímto „divadlem“znechuceni ještě víc. Renault se dál snažil, ale výkony týmu šly rapidně dolů a po sezoně 1985 ukončil své působení v F1. Alain Prost našel útočiště v McLarenu a hned v roce 1984 bojoval o titul, jenže neuvěřitelný výkon a štěstí Laudy v Estorilu mu ho vyfoukly o pouhý půl bod! Fanouškům došla trpělivost a v i sportovních magazínech se psalo, že Prost na titul prostě nemá a podobné bludy. Prost přilil olej do ohně tím, že se jako Francouz více cítí všude jinde, jen ne ve Francii. Zlost domácích fanoušků lze pochopit.

Francouzských pilotů bylo pořád dost, ale těch kvalitních rapidně ubývalo, pro rok 1985 měl nejlepší možnost získat titul už jen Prost. Arnoux po angažmá u Ferrari (skončilo podobně jako u Renaultu, rozdíl byl jen ten, že u Ferrari si jej dával Alboreto), skončil ve slábnoucím Ligieru, Pironi po havárii v roce 1982 stále ještě nebyl připraven (do F1 se už nevrátí, zahyne při závodě rychlostních člunů v roce 1987), Laffite už měl svá nejlepší léta za sebou, Tambay na tom byl podobně a Alliot se Streiffem prostě nebyli dost dobří.

A tak nezbylo nic jiného, než držet palce Alainu Prostovi. A tentokrát Francii nezklamal. V roce 1985 se konečně dočkal, sezonu ovládl suverenním způsobem a o rok později titul obhájil po tuhém boji s Michele Alboretem. Rok 1987 měl Mclaren slabší, ale o rok později byl tým v plné síle. Prost však nestačil na Sennu, ale v roce 1989 se opět vrátil na trůn Prost (kontroverzním způosbem).  Po této vyhrocené sezoně a jejím finále odešel od McLarenu k Ferrari, ale na rychlosti mu to neubralo a opět bojoval se Sennou o titul, v rozhodujícím závodě byl však Brazilcem sestřelen a titul nezískal. O rok později se Prostovi nedařilo a po konci sezony ukončil kariéru. Ovšem jen na rok. V roce 1993 se vrátil v bezkonkurenčním Williamsu a sezonu 1993 zcela jasně ovládl. Získal čtvrtý a zatím poslední titul pro Francii. Po sezoně 1993 ukončil definitivně kariéru závodního pilota s 51 vítězstvími a Francie se mohla spoléhat jen na Jeana Alesiho jezdícího za Ferrari, či Oliviera Panise, který pilotoval Ligier. Alain Prost se vrátil v roce 1997, kdy odkoupil krachující Ligier a přejmenoval jej na Prost. Chvíli se zdálo, že tým bude fungovat, ale jak později Alain Prost řekl, z Francií za zadkem se tohle dělat nedá. Tlak veřejnosti i odborníků, aby do týmu přivedl více francouzským mechaniků a inženýrů, vedl ke zmatkům v týmu, navíc domácí agregáty Peugeot stály za starou bačkoru, a tak v roce 2001 nikoho nepřekvapil konec francouzského týmu. Ale zpět k jezdcům....

Jean Alesi nenaplnil ambice, sice jednou vyhrál, ale měl asi na víc. Ani Panis nenaplnil očekávání. On jednou vyhrál (zamotaný závod v Monaku v roce 1996, kdy dojely tři vozy). Jeho pozdjěší výkony zřejmě ovlivnila těžká havárie v GP Kanady, kdy si si zlomil obě nohy. Po vyléčení dlouhou dobu pracoval jako testman a návrat do závodního vozu se uskutečnil až v roce 2001. Ovšem v týmu BAR a poté v Toyotě se nedaly očekávat nějaké zázraky.  Zatímco v jezdcích už Francouzi neměli nikoho, kdo by alespoň sahal po vítězství, od roku 2002 mohli upínat zraky k týmu Renault, který se vrátil. A byl to návrat jako hrom, už v sezoně 2005 získal Fernando Alonso s týmem titul a Renault se mohl radovat z Poháru konstruktérů. Byl to první Pohár konstruktérů od vítzětsví Matry v roce 1969. Renault Pohár konstruktérů obhájil i v roce 2006, ale poté následoval prudký sešup a sezona 2010 byla jeho poslední. Francie neměla prakticky nikoho, komu fandit, tým na dně, jezdec pořádný žádný a v roce 2008 přišla další rána, když se zde naposled jelo v Magny Cours. Co bude dál?

Francouzi mají nyní v F1 tři piloty. Pro sezonu 2012 mají smlouvou Romain Grosjean (Lotus) a Jean – Eric Vergne (Torro Rosso) a Charles Pic (Marussia). Prvně jmenovaný už jednou do F1 nahlédl, naskočil však do rozjetého vlaku, a než mohl něco předvést, sezona skončila. Vergne závodil v sérii Renault, rychlý je, avšak hodně chybuje, což se v F1 moc nepromíjí. Vedení Torro Rosso navíc dává svým jezdcům maximálně dvě sezony, čímž tak na jezdce vytváří nepřímo tlak. Pic je velkou neznámou, navíc v Marussii nemá moc ukázat co v něm je. Co tito tři jezdci předvedou, ukáže až čas a také technika, kterou jim dá tým k dispozici. Téměř jisté se zdá být obnovení GP Francie (bude alternovat s GP Belgie), a to už od roku 2013, kdy by měl závod hostit okruh Paul Ricard. Snad tedy Francii svítá na lepší časy....

Tabulka francouzských jezdců a týmů:

Počet jezdců (včetně testmanů): 75
Odjeto GP: 722
Vítězství: 79
Pole-position: 79
Nejrychlejší kola: 87
Pódia: 293
Největší úspěchy: Alain Prost mistr světa z let 1985, 1986, 1989 a 1993

Francouzské týmy: Simca Gordini, Talbot Lago, Gordini, Bugatti, Matra, Ligier, Martini, Renault, AGS, Venturi, Larrousse, Prost

Největší úspěchy: Zisk Poháru konstruktérů týmů Matra v roce 1969 a Renault v letech 2005 a 2006